Vladimír Libovický – Život pro umění a vlast: Odkaz volyňského Čecha

02.10.2024

Život pro umění i vlast Příspěvek k působení volyňských Čechů v poválečném Žatci

Vladimír Libovický – Život pro umění i vlast

Příspěvek k působení volyňských Čechů v poválečném Žatci
Marie Čonková

Znali ho ve světě a vykonal mnoho pro taneční divadlo i svoji vlast. Jak už to bývá, doma není nikdo prorokem. Proto dnes jméno Vladimíra Libovického není u veřejnosti tak známé. Přitom patří s pěvcem Eduardem Hakenem k asi nejvýznamnějším Čechům z Volyně, kteří prosluli v umělecké oblasti.

Kdo byl Vladimír Libovický

Volyňský Čech – baletní mistr – sólový tanečník – choreograf – loutkář – činoherní režisér – umělecký šéf a ředitel – autor libreta literárních a revuálních pásem – překladatel – za války tanečník a choreograf v Ženevě, Curychu a Lucernu – vedoucí Vojenského spojeneckého divadla pro internované a aktivní účastník odboje – dobrovolník čs. zahraniční armády na Západě – pedagog – organizátor a vedoucí Souboru volyňské mládeže v Žatci – zakladatel taneční složky Armádního souboru Víta Nejedlého – čelný představitel počátků profesionálního divadla na Zakarpatské Ukrajině – výjimečná osobnost kulturního a společenského života první poloviny dvacátého století – nejslavnější rodák obce Noviny České.

Přínos Vladimíra Libovického pro rozvoj kultury volyňských Čechů v Žatci v letech 1947–1950

V poválečném vývoji Žatecka a Podbořanska sehráli důležitou roli Češi z ukrajinské Volyně. Jejich předkové z Rakouska-Uherska odcházeli do carského Ruska v letech 1868–1880 kvůli těžkým podmínkám v českých zemích a zvěsti o prosperitě v Rusku, kde bylo velké množství nevyužité půdy a celá řada dalších výhod. Kromě zemědělství se čeští přistěhovalci začali zabývat i dalšími činnostmi, jako byl průmysl, obchod a řemesla, v obcích byly zakládány školy, kostely, knihovny, rozvíjel se kulturní a spolkový život. Volyňští Češi tak významně přispěli ke zvýšení hospodářské a kulturní úrovně v osazených územích. Za druhé světové války volyňští Češi vytvořili značnou část 1. československého armádního sboru v SSSR, v jehož rámci se účastnili osvobozování Československa. Mladší z volyňských vojáků zůstávali příslušníky armády i po válce a jako Zvláštní vojenská skupina byli dislokováni v Žatci. Podle míst bydliště na Volyni se příslušníci vojenské skupiny Žatec rozdělili do padesáti čtyř zájmových skupin, které provedly soupis uchazečů o příděl půdy v Československu z řad vojáků a civilistů. V jednotlivých posádkách se kromě plnění strážních úkolů v pohraničním území zároveň připravovali na možnost trvalého usídlení.

Největší zájem projevovali právě o Žatecko, které jim svými přírodními poměry i pěstováním chmele připomínalo Volyň. Životní situace bývalých vojáků ale nebyla jednoduchá; museli čelit obrovským existenčním potížím. Problém byl především v tom, že víc než třetina hospodářských usedlostí už byla obsazena dříve příchozími národními správci z vnitrozemí. Ti většinou před příchodem volyňských Čechů odvezli z usedlostí všechno, co se odvézt dalo; německé pracovní síly odvezli do sběrných táborů. Dodávky zemědělských produktů nebyly odevzdány, pohonné látky byly vyčerpány na celý rok, domácnosti byly vydrancovány. Vojáci z Volyně zůstávali na svých statcích osamoceni, někdy i deprimováni vývojem situace a odloučením od rodin. Po zdlouhavých jednáních byla smlouva o repatriaci volyňských Čechů podepsána 16. července 1946 v Moskvě. Průběh celého procesu přesídlení trval fakticky od podpisu mezistátní dohody mezi Československem a SSSR do příjezdu posledního transportu do Žatce dne 19. května 1947. První transport vyrazil 30. ledna 1947 z města Dubna do Žatce, přijel 8. února a přivítal jej československý ministr kultury Zdeněk Nejedlý. Celkově odjelo sto sedm vlakových transportů a bylo přepraveno celkem třicet tři tisíce sedmdesát sedm osob.

Návratem do starého československého domova na Žatecko začínají volyňští Češi nový život a vstupují do společenského a kulturního dění. Již život na Volyni ukázal, jak je pro volyňské Čechy důležitá kultura. Počátky kulturního a společenského života Čechů na Volyni se datují od samotného příchodu českých imigrantů na území carského Ruska. Volyňští dbali na rozvíjení společenského života, dokonce nepřetržitě navazovali na původní kulturu své milované vlasti. Hudební a dechové orchestry představovaly první projevy české kultury na Volyni; v mnoha českých vesnicích vznikaly české kluby s možností přečíst si české noviny a časopisy, poslechnout si dechovou hudbu a zhlédnout české divadelní hry. Vesnice měly své hospody a vlastní taneční sály.

Velmi důležitou úlohu v postupném asimilování ze začátku sehrála činnost nově založených volyňských organizací. Jako první významná organizace vznikl Kruh přátel volyňských Čechů (KpvČ). Byl jmenován volyňským akčním výborem a ustavující schůze se konala 15. května 1945 v Libuši u Prahy. Jakmile došlo k určení Žatce jako střediska volyňských Čechů, bylo rozhodnuto o přestěhování KpvČ do Žatce. Hlavní úlohou organizace bylo šíření povědomí o volyňských krajanech u české veřejnosti, ale především jim samotným poskytovat morální a hmotnou podporu. V Žatci začíná působit od června 1945. Do vedení se dostal Jindřich Dušek (1909–1964) a počet členů koncem října činil pět set osob. Významným počinem Kruhu bylo založení Malínského fondu, který sloužil jako uctění památky Českého Malína k podpoře pozůstalých z vypálené obce a na postavení pomníku malínským obětem.

Koncem července 1945 založila v Žatci skupina intelektuálů nakladatelské a vydavatelské družstvo Domovina. Oficiálně bylo družstvo ustanoveno 30. září 1945 za účasti čtyřiceti pěti členů. V Žatci převzal Josef Rejzek (1908–1981) do národní správy tiskárnu a v Podbořanech Josef Foitík (1910–1983) větší knihařský a papírnický podnik. Účelem družstva bylo vydávání a tisk knih, novin, časopisů a výroba a prodej papírnického zboží.

Další významnou organizací byl Svaz Čechů z Volyně (SČzV), založený v Žatci. Přípravný výbor byl ustanoven 16. prosince 1945 a předsedou se stal Vladimír Mesner (1890–1969). Po únoru 1948 byl zbaven pozice předsedy kvůli údajným protisovětským názorům, které šířil mezi volyňskými Čechy, a novým předsedou se stal dosavadní první jednatel Jaroslav Chudoba (1919–2011). SČzV společně s Kruhem začal podporovat Volyňské v jejich kulturních činnostech a připravovat půdu pro rozvoj a stmelování volyňské menšiny. Volyňská mládež v Žatci byla sdružena v odboru mládeže při SČzV v čele s předsedou mladým studentem Václavem Židlickým (1931–2002) a v Domovech pro volyňskou studující mládež. Studentské domovy pro volyňské studenty z celého pohraničí zřídil Kruh v Žatci, kde bezplatně nebo za nízký poplatek bydleli a částečně se i stravovali.

Výraznou skutečností bylo ustanovení tiskového orgánu Věrná stráž. První číslo spolkového časopisu vyšlo na výročí vzniku republiky 28. října 1946. Odpovědným redaktorem byl Jaroslav Chudoba a administrátorem Jindřich Dušek. Od 1. ledna 1947 potom začalo vydávat Věrnou stráž družstvo Domovina. K nejmladší generaci dopisovatelů Věrné stráže patřil Václav Židlický, který se později angažoval v historické a kulturní komisi SČzV. Věrná stráž přinášela týdně zprávy a články ze zájmové sféry a života volyňských Čechů a stala se informačním oběžníkem pro každého člena volyňské komunity. Od prvního čísla byly publikovány nejen vlastenecké zdravice, ale i skutečné válečné příběhy a vzpomínky s veselou i smutnou pointou. Své místo měly ve Věrné stráži příspěvky, které hovořily o zkušenostech z osídlování, úryvky z kulturního života, různé inzerce, zprávy z dění tvořícího se Svazu Čechů z Volyně. Součástí Věrné stráže byl také Volyňský zpravodaj, Tribuna volyňské mládeže a rubrika Náš zemědělec. Právě zde se v letech 1948–1949 zapojil svými články jako Jiří Klásek i Vladimír Libovický. Aby podpořil kulturu v hospodářství, zasvěcoval čtenáře do uznaných chovů drůbeže, včelařství a dalších oborů zemědělství podle zkušeností z Volyně. Na konci periodika se objevovaly vzpomínky na padlé a zemřelé krajany v rubrice In memoriam a také reklamy firem, které většinou patřily volyňským Čechům. Díky časopisu se SČzV upevnil tak, že mohl zvládnout nemalé úkoly. Prostřednictvím tohoto listu organizoval různé akce, sbírky na podporu sociálně slabých, vzpomínky k uctění památky i kulturní podniky a další. V předúnorovém období časopis dobře plnil svůj úkol být informátorem volyňských Čechů a přispívat k jejich asimilaci a integraci se zdejším prostředím. Po roce 1948 dochází ve Věrné stráži ke zlomu, který byl samozřejmě ovlivněn dobovými událostmi a její podoba se přizpůsobovala nové oficiální ideologii. Je však třeba ocenit, že neupustila od tématu důležitého pro volyňské Čechy, a to od snahy vyjednat proplacení majetků zanechaných na Volyni.

Obr. 2 3
Ke spokojenějšímu životu a snadnější integraci s novým prostředím přispívaly také kulturní akce, ale teprve až v roce 1947 se volyňským podařilo plně zapojovat do kulturního dění a spoluvytvářet ho. Počátky volyňských kulturních akcí spočívaly především v pořádání plesů, které se snažily zaujmout přítomné svým bohatým programem. První volyňský ples v Žatci se konal 12. ledna 1947 a byla to výjimečná událost. Na plese vystoupil volyňský rodák Vladimír Libovický, baletní mistr a režisér, člen Armádního souboru Víta Nejedlého, který se vrátil po válce do Československa jako příslušník západní vojenské jednotky. Vladimír Libovický byl přesídlen do Žatce, kde ihned podporoval svojí činností kulturní život volyňských krajanů. Obecenstvo na plese mělo možnost sledovat Libovického tvorbu: „S utajeným dechem pozorovali jsme jednotlivá čísla promyšleně sestavená v jedno pásmo – od dramatu až k frašce – obdivovali jeho umění, které jej proslavilo po celém světě.“ Svým vystoupením potěšil publikum také pěvecký soubor volyňských Čechů z Hořesedel na Rakovnicku, který zazpíval ruskou a polskou píseň a směs českých písní. Obecenstvo nebylo složeno jen z čistě volyňských krajanů, na ples zamířilo mnoho místních obyvatel, což dokazovalo, že přijetí volyňských Čechů bylo na dobré cestě.

Aby volyňští Češi ukázali svůj přínos pro kulturní život na Žatecku, rozhodl se SČzV uspořádat výstavu „Volyňští v odboji a budování“ ve dnech 4. – 15. května 1947. Expozice nabízela nashromážděné památky a dokumenty přibližující život na Volyni, stovky fotografií, diagramů i hmotných památek vytvářejících obraz o životě a práci volyňské menšiny. Vydařená výstava pomáhala volyňským Čechům s jejich začleňováním. Obyvatelé na Žatecku dostali příležitost poznat minulý život volyňských a díky tomu je mohli snadněji přijmout mezi sebe.
Jedna z největších symbolických a kulturních událostí pro volyňské se uskutečnila v červenci 1947 při čtvrtém výročí uctění památky Českého Malína. SČzV se rozhodl uspořádat v Žatci celostátní oslavy návratu volyňských Čechů do vlasti pod heslem „Slib věrnosti volyňských Čechů republice“. Oslavy byly zahájeny 12. července 1947 znovuotevřením výstavy „Volyňští v odboji a budování“ a večer se konala v Městském divadle slavnostní akademie, na které v kulturní části vystoupili dva slavní volyňští rodáci Eduard Haken spolu s Vladimírem Libovickým a přední členka činohry Národního divadla Marie Glázrová. Věrná stráž napsala o oblíbeném Vladimíru Libovickém: „Je to umělec, který nejen dokáže tančit, ale v tanci žít a hrát.“ Vyvrcholením oslav 12. července byly vzpomínkové bohoslužby všech církví, průvod volyňských Čechů městem, slavnostní proslov ministra národní obrany Ludvíka Svobody a slib volyňských krajanů zachovat věrnost republice.

Obr. 4
Po úspěchu žateckých slavností SČzV přijal myšlenku V. Libovického rozvíjet kulturní práci mezi volyňskými reemigranty. Vladimír Libovický se stal kulturním referentem SČzV a v této funkci byl potvrzen i 3. valnou hromadou 28. listopadu 1948. Na přelomu roku 1947 a 1948 kulturní tvorbu volyňských Čechů zastupoval nově vzniklý Soubor volyňské mládeže, který byl založen 11. září 1947 a jehož vedení se ujal Vladimír Libovický. Soubor byl složen z pěveckého, baletního a dramatického odboru a premiérové představení své umělecké tvorby předvedl při příležitosti žateckých oslav Říjnové revoluce 29. listopadu 1947 jako Večer slovanské vzájemnosti. Oslava se konala v Městském divadle a celý večer byl tvořen z pásma písní a tanců slovanských národů, které režíroval a choreograficky sestavil V. Libovický. Soubor poté jezdil vystupovat do okolních obcí a o vánočních prázdninách absolvoval koncertní turné po místech usídlení volyňských krajanů na Moravě (vystoupení v Lanškrouně, Mohelnici, Suchdole nad Odrou, Květíně, Uničově a Šumperku).

Další větší žatecká kulturní akce pořádaná volyňskými Čechy byl druhý volyňský ples 23. ledna 1948, který měl oživit vzpomínky na maškarní plesy pořádané na Volyni a navázal na tradici lednového plesu roku 1947. Následoval záměr uspořádat celostátní soutěž lidového umění volyňských Čechů. Myšlenka to byla zajímavá, bohužel realizace přišla do nepříznivé doby. Soutěž se konala 27. – 28. listopadu 1948 pod názvem „Olympiáda umělecké a lidové tvorby volyňských Čechů“ a byla určena pro jednotlivce i sbory; soutěžilo se ve sborovém a sólovém zpěvu, hudbě, tanci a recitaci ve čtyřech slovanských jazycích. Zúčastnilo se přes sto soutěžících ve věku od deseti do padesáti let. V porotě seděly známé osobnosti, např. režisérka Pražského divadla pro mládež Míla Mellanová (1899–1964) a baletní mistr Vladimír Libovický. Veřejné vystoupení vítězů v Městském divadle v Žatci uváděl mistr Libovický. Kulturní skupina Žatec získala 1. místo v disciplíně národní tance. Olympiáda měla mimořádný úspěch a ohlas v celostátním tisku i u veřejnosti jako nový druh kulturního podnikání. Pro konání dalšího ročníku soutěže bylo Libovickým doporučeno, aby každá odbočka SČzV uspořádala nejprve veřejnou vyřazovací soutěž a vítězové aby šli do hlavní soutěže.

Obr. 5 6
Druhá olympiáda se konala zase v Žatci 1. května 1949 a předcházel jí vyřazovací večer 30. dubna. V porotě zasedal opětovně Vladimír Libovický, Míla Mellanová a další představitelé kulturního života. Soutěžilo se ve sborovém a sólovém zpěvu, recitaci, hudbě, tanci a nově byly zařazeny řečnické projevy a tvorba vlastních básní. Velký úspěch slavila kulturní skupina Žatec, která získala putovní pohár „Za všestrannost“ pro sbory. Soutěžila ve všech třech sborových disciplínách a velmi dobře se umístila (sborový zpěv 3. místo, recitace a skupinový tanec 1. místo). Je třeba podotknout, že průběh tohoto i příštího ročníku v roce 1950 již silně poznamenala dobová propaganda. Z programu se vytratila přirozená kultura, hlavním smyslem měla být propagace česko-sovětského přátelství a vzájemné spolupráce zemí lidové demokracie. Výmluvné bylo moto druhé olympiády v roce 1949: „Slované na cestě k socialismu a v boji za mír.“ Stejně tak návrh plánu činnosti SČzV v lednu 1950 uvádí, že třetí (závěrečná) olympiáda bude uspořádána za účelem propagace česko-sovětského přátelství a lidového umění slovanských národů jako příprava k soutěži tvořivosti mládeže a definitivnímu zapojení především volyňské mládeže do kulturního dění ve vlasti.

Třetí olympiáda se konala 1. – 4. července 1950 v Novém Malíně na Moravě u příležitosti oslav sedmého výročí tragédie Českého Malína na Volyni pod heslem „V míru a budování je šťastný zítřek národů.“ Do soutěže byly zahrnuty stejné disciplíny jako u předchozích olympiád a navíc ruční práce a výšivky. V soudcovské komisi opět zasedal Vladimír Libovický a Míla Mellanová. Mezi vítězi za sborový zpěv získal 1. místo Smíšený pěvecký sbor ze Žatce a ve skupinovém tanci 2. místo kulturní skupina Žatec. Vítězové jednotlivých olympiád se předvedli v rámci oslav Dočesné na kulturním večeru volyňských Čechů v Žatci 27. srpna 1950.

V důsledku poúnorových změn vedoucích k přizpůsobování činnosti SČzV v oblasti kultury nové ideologii Vladimír Libovický odstoupil z funkce kulturního referenta a odchází ze Žatce, kterému nezištně obětoval tři roky svého uměleckého života, když podle svých slov a ze všech svých sil pomocí zkušeností získaných v cizině pomáhal budovat žatecký kulturní život. Na 5. valné hromadě SČzV konané 4. března 1951 v Žatci předseda Jaroslav Chudoba vyzdvihl záslužnou práci Vladimíra Libovického, který svou činností napomáhal asimilaci volyňských Čechů, založil a vedl soubor o vysoké úrovni a položil základy rozsáhlé kulturní činnosti. Vyvrcholením byly olympiády lidového umění a tvorby volyňských Čechů, které splnily úkol probouzet a podporovat tvůrčí schopnosti a nadšení volyňských krajanů a ukázaly vyspělost volyňské menšiny.

Vladimír Libovický očima času
Vladimír se narodil 10. listopadu 1906 v obci Noviny České v oblasti Volyně, kde v té době byla početná krajanská menšina. V roce 1923 začal navštěvovat taneční školu ve městě Rovně. O rok později odešel z příkazu otce na Zemědělskou technickou školu ve Velkých Opatovicích. V roce 1928 ze školy utekl do Prahy, kde studoval balet u primabaleríny Jelizavety Nikolské. Během studia tančil ve Velké operetě, Městském divadle na Královských Vinohradech a v Aréně na Smíchově. V letech 1934–1937 působil ve Slovenském národním divadle v Bratislavě jako první sólista a jevištní partner Elišky Fuchsové-Lehotské. Před druhou světovou válkou pracoval také jako choreograf divadla v Užhorodě a v Chustu. V listopadu 1938 přešel do Nové scény v Chustu, kde působil až do jejího uzavření v březnu 1939. V prosinci 1938 se byl loučit s Janem Masarykem, který po své rezignaci na funkci vyslance v Londýně odplul do USA.

V roce 1939 jel Vladimír společně s baletem Národního divadla v Praze na zájezd do Curychu a v neutrálním Švýcarsku zůstal po téměř celé válečné období. Působil zde jako baletní mistr a sólista na operních scénách. Po pádu Francie v červnu 1940 bylo Švýcarsko obklopeno Německem a jeho sympatizanty. Situace se změnila po vylodění spojenců ve Francii v červnu 1944. Spojenecké armády ještě v roce 1944 obsadily většinu území Němci okupované Francie a pro Čechy i Slováky, kteří v té době byli na území neutrálního Švýcarska, se otevřela snadná cesta ke vstupu do naší zahraniční armády. Týkalo se to i Vladimíra Libovického, který se dostal do Velké Británie a byl odveden v roce 1944 do československé zahraniční armády. Po krátkém výcviku byl již 29. ledna 1945 přemístěn ke spojovací rotě Československé samostatné obrněné brigády a s ní byl nasazen v boji.

Po válce se Vladimír Libovický vrátil i s celou brigádou do vlasti a dnem 29. července 1945 byl demobilizován. Po osvobození strávil sezónu 1945/46 v Pražském divadle pro mládež Míly Mellanové. Byl také posledním, kdo k ní později na konci jejího života chodil do sanatoria. Roku 1946 založil v Praze taneční složku Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. V letech 1954–1956 byl choreografem Ukrajinského národního divadla v Prešově a od roku 1956 Poddukelského umeleckého ľudového súboru (PUĹS). Napsal libreto a jako choreograf uvedl premiéru baletu Marijka – Karpatská rapsódie Radovana Fest-Spišiaka.

Po válce (od 18. 5. 1945) byl usídlen v Tvršicích u Žatce, bydlel v Praze a v Psárech. Vyučoval rytmiku na znovuotevřené Městské hudební škole v Žatci a překládal. V roce 1947 vyhověl Vladimír žádosti Svazu Čechů z Volyně, aby věnoval své zkušenosti k povznesení kulturní úrovně, zejména volyňské mládeže, a odešel z Prahy do Žatce. Jak sám přiznal pro časopis Věrná stráž, jeho odchod byl přijat se smíšenými pocity, ale on velmi dobře věděl, že je třeba pomoci zřídit soubory volyňské mládeže. S hotovým uměleckým souborem se lehce pracuje, ale bylo mnohem těžší vychovat soubory nové. Žatec se stal centrem emancipačních snah volyňských Čechů, v lednu 1947 se zde konal první volyňský ples, kde Vladimír se spolupracovníky vystoupil jako host. Na celostátních oslavách volyňských Čechů v Žatci v červenci 1947 ve slavnostním programu účinkoval spolu s Eduardem Hakenem a Marií Glázrovou. Po úspěchu žateckých slavností se na základě myšlenky Vladimíra ustanovil Soubor volyňské studující mládeže, který absolvoval četná vystoupení. Dalším záměrem mistra bylo uspořádat celostátní soutěž lidového umění volyňských Čechů v listopadu 1948, kde zasedal v porotě. Konaly se ještě dva ročníky olympiády v letech 1949 a 1950, silně je však poznamenala politická ideologie a z programu se vytratila přirozená kultura. Straničtí funkcionáři neodpustili Vladimírovi předválečné působení na Zakarpatí, spolupráci s premiérem a poté prezidentem Augustinem Vološinem a nakonec samozřejmě službu v západní armádě. Podle vzpomínek jeho neteře se vyhnul vězení v padesátých letech jenom díky tomu, že měl v Teplicích známého lékaře, který ho dal pro nemocnou páteř do sádrového lůžka a dlouho chodil o berlích. Musel odejít na penzi a dvacet let strávil ve vesnici Psáry u Prahy, pěstoval včely, maloval fantastické obrazy. V roce 1976 se vrátil do Prahy, kde 18. prosince 1984 zemřel osamocený a v zapomnění.

Obr. 7
Vladimír Libovický (krycí jméno Jiří Klásek) jako voják a ve válečných letech

Vladimír byl odvodový ročník 1937 a vojenskou přísahu složil 28. října 1937. Základní vojenskou službu konal u 5. pěšího pluku TGM, 9. rota (III. polní prapor pěšího pluku TGM) od 1. října 1937 do 27. února 1938, vojenské cvičení od 25. května do 17. června 1938, mobilizační cvičení od 24. září do 25. října 1938. Podle velitelských posudků byl vždy ukázněný, inteligentní, pracovitý, společenský, dobrého vojenského vystupování. Od roku 1939 se zdržoval ve Švýcarsku. Ještě v roce 1939 dopisem ze dne 17. září se dal k dispozici prezidentu republiky Dr. E. Benešovi a podal přihlášku do československé armády. Odpovědí bylo, aby setrval na místě, pracoval na propagaci našeho umění a ve finanční pomoci odboji. Opakovaně žádal v září a říjnu 1941 o přijetí do československé armády, ale z příkazu kompetentních činitelů nastoupil vojenskou službu až v roce 1944.

Během pobytu ve Švýcarsku za války v letech 1939–1944 projevil své vlastenecké cítění a zapojil se do odbojové činnosti podle svých možností. Udržoval styk s Londýnem, se zajatými československými letci (RAF) ve Francii, prostřednictvím Československého červeného kříže posílal finanční prostředky, balíky, dopisy. Pracoval v krajanském spolku Tábor a v jednotě Sokol, protože právě české spolky ve Švýcarsku aktivně podporovaly odboj peněžními sbírkami, poskytováním zázemí pro odbojové organizace a publicitou ve švýcarském tisku. Organizoval dobročinné koncerty v internačních táborech, uvádí se sto šedesát koncertů, propagoval českou hudbu a tance. V Městské opeře v Lucernu nastudoval Smetanovu Prodanou nevěstu, která se stala manifestací proti utlačovatelům.

Obr. 8
Existuje velké množství jeho korespondence se státními úřady ohledně povolení ke vstupu do vězeňských lágrů, soupisy navštívených lágrů, seznamy vojáků a jejich obsazení v jednotlivých číslech revuí, žádosti o pomoc pro sovětské internované, jejich fotografie, osobní korespondence. Sám Vladimír Libovický ve svém vzpomínkovém strojopisu uloženém v Divadelním ústavu pod názvem Sovětští internovaní ve Švýcarsku – Mé vzpomínky ocenil Švýcary, kteří pomáhali, kde jen mohli, divadla mu půjčovala bezplatně kostýmy. Pracovní povolení mu nechali, přestože věděli, že v roce 1941 byl na něj vydán zatykač v Německu i v Protektorátě Čechy a Morava a byl vyhoštěn. Uznávali jeho nesnadnou práci ve vojenských divadlech v táborech, zejména v divadelním souboru složeném z vojáků francouzsko-polské jednotky, která byla internována na území Švýcarska. Od roku 1943 cestoval tento soubor pod názvem Vojenské divadlo divize střelců pěších – Maryna po Švýcarsku s revuálními programy v režii a choreografii Libovického a Vladimír zde, přestože vystudoval klasický balet, předváděl politickou satiru. Jeho sólo Anděl míru s nalíčením obličeje jako alegorie na osu Berlín – Tokio – Řím bylo známé po celé zemi. V písemné charakteristice průběhu svých válečných let uvádí Vladimír Libovický, že měl být za tuto činnost a vystupování pro 2. pěší polskou divizi internovanou ve Švýcarsku, která se celá v roce 1945 vrátila do Polska, vyznamenán polskou vládou. Na základě přihlášky z roku 1939 byl nakonec povolán do československé zahraniční armády na Západě a odveden 1. listopadu 1944. Měl jít do rozhlasu, ale odmítl s tím, že chce jít na frontu. Dne 5. ledna 1945 byl přijat z Francie do Anglie a zařazen do československé branné moci po provedeném odvodu (prezentaci) u československého vojska v Anglii a vtělen jako vojín k PVR-NT. Přísahu složil 10. ledna, koncem ledna byl přemístěn k Československé samostatné obrněné brigádě ke spojovací rotě jako telegrafista a odešel do pole. Jeho jednotka na západní frontě se v tomto období zúčastnila bojů u Dunkerquu. Tento přístav bránila silná německá posádka a českoslovenští vojáci ho obléhali až do konce války. Na západní frontě setrval do 5. května 1945 a byl propuštěn 29. července 1945 do poměru mimo činnou službu. Za svoji činnost v armádě obdržel v roce 1945 Československou vojenskou pamětní medaili se štítkem VB. Ze zdravotních důvodů a po vyšetření v lednu 1952 dostal důchod a od 9. ledna 1953 zůstal nadále neschopen vojenské služby. Na frontě se nachladil, často trpěl bolestmi v kříži, měl degenerativní změny na bederní páteři a dostal chronický ischias pravé nohy.

Obr. 9
Vladimír Libovický a současnost

V polovině třicátých let dvacátého století se Vladimír Libovický oženil s Antonií Hronovou. Bližší informace o Antonii, uzavření sňatku, jeho délce, důvodu odluky a o tom, zda svazek skutečně fungoval, bohužel nelze ověřit. Manželství bylo bezdětné. Po smrti Antonie v roce 1974 zdědil její byt v Praze, kde po návratu z Psár strávil zbytek svého života. V rodině Libovických dnes není žádný mužský potomek, který by nosil toto jméno. Poslední byl syn jeho bratrance Jaroslava, který zemřel v roce 2017.

Jeho dcera byla v nedávné době oslovena majitelem muzea v Ledcích u Slaného, odkud se v roce 1869 pradědeček Ján Libovický vystěhoval na Volyň, a požádána o spolupráci. Muzeum připravuje expozici o Vladimíru Libovickém a jeho rodu. Stejně tak obec Psáry, kde Vladimír téměř dvacet let pobýval, si připamatovala 110. výročí narození tohoto psárského občana a shromažďuje materiály k uctění jeho památky v obci. Jeho rodná obec Noviny České (dnes Novyny) na Ukrajině nedávno vzpomenula svého nejslavnějšího rodáka v okresním tisku. Zveřejnili zajímavou informaci o Selském muzeu historie a místní tradice, které bylo otevřeno v šedesátých letech minulého století. Bylo umístěno ve staré škole a bylo zde hodně zajímavých exponátů. Jeden z největších sálů byl historický, ve kterém se nacházela celá zeď s vystavenými předměty věnovanými Libovickému. Jeden z nich byl i vavřínový věnec, který dostal jako odměnu za vítězství v soutěži v Paříži. Dlouhou dobu bylo vyznamenání jedním z nejcennějších kousků v muzeu. V průběhu let však mnoho lidí ztratilo zájem o historii a místní tradice. Na konci sedmdesátých let bylo muzeum zavřeno a není známo, kam se exponáty přemístily. Kde je nyní onen vavřínový věnec, nikdo neví jistě. Vladimír Libovický je uveden jako osobnost narozená v obci Noviny i na stránkách Wikipedie jako baletní mistr, režisér a choreograf evropského jména.

Obr. 10, 11
Výstižně charakterizuje Vladimíra Libovického tanečnice Nina Jirsíková (1910–1978), která se s ním stýkala až jako se starším pánem v důchodu. Ve své vzpomínkové knize říká, že byl tanečníkem, partyzánem a bojovníkem za lepší zítřky celou svou životní prací. Vladimír hodně cestoval, působil v zahraničí, dlouhá léta žil v odloučení. A tak se bohužel s jeho jménem v dnešním tanečním a kulturním světě téměř nesetkáme. Podle zmínek v dobovém tisku na samotě v Psárech prý psal své paměti. Ty však nikdy nevyšly tiskem ani se nezachovaly v rukopisné podobě. Také daroval více jak sto archiválií ze své umělecké kariéry Divadelnímu oddělení Národního muzea v Praze a další jsou uloženy v divadelním fondu Státního oblastního archivu v Plzni. Údajně měl připravovat s Jindřichem Duškem, předsedou Kruhu přátel volyňských Čechů, v poválečném období knihu o volyňských Češích, ale ani ta není evidována v žádné databázi. Víme, že Vladimír sepsal Kroniku obce Noviny České, odkud pocházel, spolu s Vladimírem Fickem (1893–1990), předsedou Spolku českých učitelů na Volyni při České matici školské. Kronika je založena na stránkách Volynaci.cz pro potřeby členů Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. V neposlední řadě musím zmínit příbuznost s Vladimírem Libovickým po linii sňatku sestry mého otce s jeho bratrancem Jaroslavem. Moje vzpomínky na strýce Vladimíra z dětství na Žatecku, kde jsme v padesátých letech minulého století společně žili, jsou sice mlhavé, ale přesto jsem našla dostatek materiálů, abych mohla přiblížit tohoto volyňského Čecha jako výjimečnou osobnost kulturního a společenského života první poloviny dvacátého století.

Vzpomínky z Ukrajiny podle publicisty a novináře Česlava Chitrého
První příběh – Pohraničníci považovali uprchlíka za sportovce

Mohl se proslavit, mohl naplnit kulturní dědictví významným tvůrčím přínosem. Mohl se geniálně zasloužit o ukrajinské divadlo a balet. Ale byl nucený utéci ze své země, z rodné obce Noviny, které tehdy v roce 1928 patřily pod Polsko. Příčina útěku byla pochopitelná. Dvaadvacetiletý mladík nebyl jen obyčejný aktivista Prosvity, ale i její organizátor a inspirátor. Za tři měsíce uskutečnil inscenace několika ukrajinských divadelních představení, organizoval dům-čítárnu, přednášel přímý protest polské vládnoucí moci kvůli zasahování do národních tradic Čechů a Ukrajinců. Proto se dostal na seznam a sám předběhl události – přesně na Nový rok si vzal lyže, bochník chleba a šel směrem do Prahy. Vladimír si na sebe neoblékl kožich nebo vatový kabát, ale sportovní oblek, proto ho i přímo na hranici považovali za sportovce. A navíc, pohraničníci mu popřáli, aby v horách, kam chtěl vylézat, byl opatrný a nesjížděl z příkrých svahů. Libovický to slíbil udělat, ale jel na druhou stranu hranice. Bez dokladů se dále dostal do Vyšší baletní školy Jelizavety Nikolské – jedné z nejvíce uznávaných evropských škol té doby. Byl tam přijat na základě svých schopností a nadání. Možná tomu také pomohly návyky získané v taneční škole Vasilije Avramenka, která byla otevřena v Rovně v roce 1923 a k jejímž prvním žákům mladík původem z Novin patřil.

Přitom žák tak nadaný, že Avramenko několikrát říkal Vladimírovi: „Dnes jsi ty můj žák a zítra se od tebe budu učit já.“ Vůbec jiný názor na osud Vladimíra Libovického měl jeho otec, jeden z prvních osadníků Novin, který celé lidské štěstí viděl v půdě. Pracoval od rána do večera. Ovšem nebyl chudý, měl všeho dostatek a kvalitní zděný dům, který stojí dodnes. Svého syna viděl jako selského agronoma, který rozmnoží úrodu a své statky. Proto ho otec po ukončení taneční školy dal do učení na zemědělské učiliště.

Druhý příběh – Od „poloninské lásky“ do psárské osamělosti

Nic nemůže být překážkou snahy posloužit blahu umění, když tato snaha vychází ze srdce. Stejně tak tomu bylo i u Libovického. Po ukončení Vyšší taneční školy Jelizavety Nikolské se stal Vladimír, který bezvadně mluvil česky, slovensky a ukrajinsky a dokonale se naučil tančit, sólistou baletu Slovenského národního divadla. Za tři roky dostal nabídku stát se šéfem Užhorodského národního divadla, se kterou souhlasil. Avšak největší herecký úspěch rodáka z Novin přišel v divadle Nová vlna. Tam od začátku účinkoval jako choreograf a po náhlé smrti proslulého M. Arkase se stal hlavním režisérem. Jako režisér dal Libovický do repertoáru klasická díla Záporožec za Dunajem; Ach, nechoď, Hrycju, na přástky; Dali se napálit a Záporožský poklad. Nejúspěšnější byla divadelní hra Nad Dněprem, podle dramatické poemy Olexandra Olese. Sám spisovatel byl v divadle, když se hrálo představení, a byl velice nadšen. Vrcholem tvorby Vladimíra Libovického jako režiséra se mělo stát Ševčenkovo dílo Hajdamáci, kam on sám, jak o tom mluvil, vložil srdce a duši. Premiéra byla stanovena na 14. března 1939, ale v ten samý den maďarská armáda začala okupovat Podkarpatskou Rus a všechny tvůrčí plány divadla vzaly za své.

Jméno Libovického je charakteristicky také spojeno s kinematografií. V roce 1939 účinkoval ve filmu Poloninská láska jako hlavní hrdina filmu a také ve filmu Nikola Šuhaj podle Olbrachtova románu (dle databáze ČSFD: drama Nikola Šuhaj 1947, režie M. J. Krňanský, odborný poradce a choreografie Vladimír Libovický). V tomto filmu je mnoho poučných epizod a všechny se staly realitou díky choreografickému umění pana Vladimíra.

Nový rozvoj talentu našeho rodáka přichází v roce 1954, kdy Libovický začal pracovat v Ukrajinském národním divadle v Prešově. Zajímavé je to, že jeho hra Marijka, ke které udělal hudební doprovod jeden z jeho nejbližších přátel skladatel R. Fest-Spišiak, se hrála čtyřicetsedmkrát ročně. Takovou popularitu tehdy neměla žádná jiná hra. Avšak vrcholy jeho slávy jako divadelního činitele, choreografa a herce vystřídaly bolestivé pády. Zvlášť když se stranické orgány dozvěděly o jeho blízkých stycích s Vološinem, jedním z nejaktivnějších bojovníků za samostatnost Ukrajiny. Libovický byl označen za pomocníka nacionalismu a to znamenalo propuštění z pracovního místa, snížení autority, umlčení všech dřívějších zásluh. Libovický odjel do obce Psáry a bydlel tam na samotě v dřevěném domku. Pravda, netrvalo to dlouho, protože se ho zastal generál Svoboda, který velmi oceňoval umělcovu tvorbu. Po „rehabilitaci“ se Libovický vrátil do Prahy, ale tvůrčí aktivitu už neprojevil. Navštěvoval divadelní představení, dával rady mladým hercům a sólistům, dělal přehledy a recenze. Pomalu uhasínal jeho život kvůli nevyléčitelné nemoci a osamělosti, neměl ani rodinu, ani děti nebo blízké příbuzné. Nejbližší byla jeho sestřenice Anna Pichrtová rozená Libovická, která o něj pečovala v jeho pražském bytě až do jeho smrti 18. prosince 1984.

Obr. 12
Třetí příběh – Dopisnice od krajana šla dvacet tři let

Když se známý český divadelní činitel, choreograf a herec Vladimír Libovický dozvěděl o nevyléčitelné nemoci, která zasáhla jeho tělo, rozhodl se, že ještě za života napíše sto svých nekrologů. Ve skutečnosti jich napsal jenom osmdesát, dal je do obálek, napsal adresy a nalepil známky. Uložil je do závěti svým příbuzným s přáním odeslat tyto dopisy, až přestane bít jeho srdce. Mezi těmi, kdo dostali posmrtný dopis od Libovického, byly takové osobnosti jako spisovatel Dmytro Pavlyčko, pěvec Dmytro Gnatiuk a také Kateřina Sydoruková z obce Noviny. Nicméně nedostala tento dopis v původním roce 1984, nýbrž až za dvacet tři let po závěti. Poněvadž se zásilka tehdy ztratila a nyní ji příbuzní národního umělce Československa našli a odeslali adresátovi. Kvůli spravedlivosti a pro přátelství k rodině Sydoruků, které spojovala družba se svým krajanem, narozeným v Novinách.

Čtvrtý příběh – Svíce ke stému výročí narození

Přátel měl ale Libovický velice mnoho a také na Ukrajině, kam několikrát přijížděl. Nejvíce v Novinách, které pokaždé navštěvoval. V letech 1967 a 1972 navštívil svoji rodnou vesnici, setkával se s žáky a obyvateli obce. A nejblíže mu byla rodina Kateřiny a Ivana Sydorukových. Skoro čtyřicet let Libovický nebyl ve své vesnici, povídá Kateřina Josefovna, a kdo ví, jak dlouho by to ještě trvalo nebýt našeho učitelského entuziasmu. Tehdy, v polovině šedesátých let, jsem se jako mladá učitelka dala unést vlastivědou. A nejvíce můj manžel Ivan Grigorovič, který bohužel už nežije. On byl v té době vedoucím knihovny a vynaložil mnoho sil na založení selského muzea. Patřičnou se stala otázka o vážených občanech původem z naší vesnice. A nejdříve – o Vladimíru Libovickém. Našli jsme pomocí velvyslanectví jeho adresu, napsali dopis a obdrželi odpověď. Vladimír potom souhlasil navštívit své rodiště. To bylo mimořádné setkání. Poslouchali jsme hosta se zatajeným dechem, hovořil čistou ukrajinštinou. Ponořili jsme se do světa divadla a baletu, o kterém tehdy málokdo něco věděl. Když po slavnostním setkání padla otázka po ubytování, tak jsme nabídli svůj dům a host tuto nabídku přijal. Samozřejmě jsme šli spát až nad ránem, protože Vladimír s mým Ivanem pořád zpívali ukrajinské písničky. Tímto dnem vznikla těsná družba s naším krajanem a umělcem. Ještě dvakrát navštívil vesnici a pokaždé se ubytoval u nás. My jsme byli více než desetkrát na návštěvě u něj. Vladimír Vladimírovič nás vozil po celém Československu. Ukázal nám všechna významná kulturní a historická místa. A o divadle ani nemluvě, pro nás vždy byla zajištěna nejlepší sedadla. Obdrželi jsme od něj mnoho dárků, ale bezpochyby nejpamátnějším dárkem byla vyšívaná košile, se kterou se prakticky nerozlučoval při pohostinských vystoupeních po Evropě. Dali jsme ji do muzea, stejně jako mnoho jiných dárků od Libovického. Litujeme, že jsme nemohli přijet na jeho pohřeb, oznámení došlo pozdě. Pravda, o něco později delegace z Novin dala věnec na jeho hrob v urnovém háji, kde odpočívají nejvýznamnější osobnosti Československa. A stále ještě hřeje naši duši to, že za prvé nás Vladimír Vladimírovič za života zahrnoval mezi nejlepší přátele, a za druhé, že pohřební list, napsaný jeho rukou, byť po desetiletích, našel svého adresáta. Vlastně kdysi se nám svěřil s úmyslem napsat nekrolog, kde by datum narození označil on sám a datum úmrtí adresát. Pravda, mluvil o sto přátelích a sto dopisech. Nicméně napsal jich jenom osmdesát. Pravděpodobně více nestihl. Také je třeba, aby na tuto významnou osobnost nezapomínali potomci. Vloni například [vyšlo v roce 2006], uběhlo sto let od jeho narození. Bohužel, toto datum se na Ukrajině žádným způsobem neoslavovalo. A já už jsem stará a neduživá a nemám sílu, aby se něco zorganizovalo alespoň v Novinách. Dala jsem svíci v církvi za klid a zachránění duše – a to je všechno. Ať si jeho vlast pamatuje svého hrdinu.

Vzpomínky slovenského publicisty a folkloristy docenta Mikuláše Mušinky sepsané Magdou Mušinkovou

Na konci sedmdesátých let dvacátého století navštívila Československo vládní delegace ze Švýcarska. Po ukončení oficiálních jednání a podpisu mezistátních smluv se prezident republiky Gustáv Husák podle diplomatického protokolu zeptal vedoucího švýcarské delegace: „Možná, že máte nějaké soukromé přání.“ Je zvykem, že v takových případech chtějí, aby propustili někoho z vězení, návštěvu nějakého disidenta, koupit nějakou vzácnou věc nebo navštívit nějaké atraktivní místo. Vedoucí švýcarské delegace překvapil prezidenta nečekaným přáním: „Chtěli bychom se setkat s maestrem Libovickým.“ Ani prezident, ani jeho poradci nevěděli, kdo je tento Libovický. „To je známý český choreograf a režisér, který v době 2. světové války dostal politický útulek ve Švýcarsku, založil několik dramatických kolektivů v táborech pro zajatce a na hlavních švýcarských scénách inscenoval klasické opery, mezi nimi také Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany. Dozvěděli jsme se, že bydlí v Praze a chtěli bychom mu poděkovat za přínos do švýcarsko-českých vzájemných vztahů.“ „Jestliže žije, tak se dnes večer zúčastní slavnostní večeře,“ odpověděl prezident a dal rozkaz bezpečnostním složkám najít „mistra Libovického“. Za několik hodin službu konající velitel podává zprávu prezidentovi, že Libovický je podivín, který bydlí v lese za Prahou v boudě z prken bez elektřiny s kočkami a úly s včelami. „Patřičně zpracovat, dát ho do pořádku a dnes doprovodit do prezidentského paláce na Hradčanech,“ dal rozkaz prezident. Dále již sám Vladimír Libovický: „Jednou po obědě ke mně přišli lesní pěšinkou tři lidé. Říkají, švýcarská státní delegace se chce s vámi setkat. Souhlasíte? Okamžitě jsem souhlasil. Odvedli mne do obce Psáry, posadili do limuzíny a nejprve odvezli do kadeřnictví, potom do lázně a nakonec do půjčovny kostýmů. Tam jsem dostal módní mokasíny, oblékl černé kalhoty, bílou košili s manžetovými knoflíky, motýlka, frak a na hlavu mi dali cylindr. Podíval jsem se do zrcadla a nepoznal jsem sám sebe. Na Hradčanech jsem byl nejprve představen prezidentu Husákovi. Vysvětlil mi, že moje přítomnost na slavnostní večeři má státní význam a abych se náležitě choval. Slíbil jsem, že budu důstojně reprezentovat svoji socialistickou vlast. Jsem herec-profesionál! Protože otázky na mě kladené mohou být ve francouzštině nebo němčině (oba jazyky jsou ve Švýcarsku úřední), dostal jsem dva tlumočníky. Prohlásil jsem, že nepotřebuji tlumočníky, ovládám oba jazyky a v případě potřeby budu mluvit italsky, protože i italština patří k úředním jazykům. Tlumočníky odvolali. Při večeři jsem byl ústřední postavou. Vedoucí delegace prohlásil, že je pro něj štěstí vidět živého „mistra Libovického“, který už v roce 1939 okouzlil švýcarské publikum svým tancem na festivalu v Curychu a ve válečném období založil polské Vojenské polní divadlo, se kterým sehrál více než sto padesát představení v několika táborech Švýcarska. Jako režisér a choreograf hlavních divadel Curychu, Ženevy a jiných měst uvedl na scénu několik baletů a oper, ve kterých sám účinkoval jako sólista. Samozřejmě, že mu to vše dopředu připravili. Poděkoval jsem za pozvání a politický azyl, který jsem dostal ve Švýcarsku v roce 1939 nejenom já, ale tisíce českých antifašistů. Na otázku o mém dalším údělu po Švýcarsku jsem hovořil o účasti v zahraničí v Československé armádě ve Velké Británii. O Vojenském uměleckém souboru Víta Nejedlého atd. Když se mě zeptali, co dělám nyní, tak jsem odpověděl, že můj věk přes sedmdesát let mi nedovoluje tančit, ale socialistická vláda mi dala důstojný důchod, jsem na zaslouženém odpočinku a v pokoji dožívám svůj věk. Na své chatě maluji. Jedno dílo jsem přivezl s sebou a daruji ho delegaci jako poděkování za pomoc v době války. Otázkám, odpovědím a bouřlivému potlesku nebylo konce. Byl jsem donucen pronést přípitek na československo-švýcarské přátelství. Jedním slovem, zahrál jsem svoji úlohu jako kdysi na jevišti – výborně. Po večeři mě odvezli do nějakého domu, kde mě převlékli do mého obleku a odvezli zpět do Psár. Za několik dnů ke mně přijel kancléř prezidentské kanceláře s tím, že prezident dal příkaz dát mi státní byt v Praze ve čtvrti, kterou si vyberu. Kategoricky jsem odmítnul, protože jak budou beze mě žít kočky, včely, květiny, jabloně a hrušky? Děkuji. Ale byl bych rád, aby k mé chatě udělali silnici, aby v případě onemocnění sem mohla dorazit pohotovost. A opravdu, za nějakou dobu do Psár přijely Silniční stavby se svojí technikou a od vesnice do mého domu (přes půl kilometru) udělaly asfaltovou cestu. To byl největší honorář mého života.“ Před úmrtím Vladimír Libovický bezvadně sehrál ještě jednu „divadelní roli“. Věděl, že jeho zdravotní stav je beznadějný, a nechal vytisknout osmdesát oznámení o svém úmrtí a pohřbu. Na obálky se známkami napsal adresy svých příbuzných a kamarádů a mělo se do nich vložit parte s dopsaným datem úmrtí a hodit do poštovní schránky. Do některých obálek vložil pozvání na oběd do restaurace. Kromě toho zprávu o své smrti vlastnoručně předepsal na dvanácti telegramech, kam se stejně tak mělo dopsat pouze datum. Jeden z telegramů byl adresován rodině Mikuláše Mušinky. Pohřbu v pražském krematoriu se zúčastnila stovka lidí. Až z proslovu na rozloučenou Mikuláše Mušinky se všichni dozvěděli o složité životní cestě Vladimíra Libovického. Urna s jeho popelem byla uložena na hřbitově v Radotíně u Prahy.

Použité prameny:

Vojenský ústřední archiv Praha, databáze Vojenského historického archivu. https://www.vuapraha.cz/databaze-vha.
Státní oblastní archiv Plzeň (SOA Plzeň), sbírka fotografií.
Časopis Věrná stráž 1–6, 1946–1951.
Soukromý archiv autorky.
Jaroslav Vaculík, Dějiny volyňských Čechů III (1945–1948), Brno, 2001.
Josef Gurecký, Kulturní život v Žatci 1945–1948, bakalářská práce, Filozofická fakulta UJEP v Ústí nad Labem, 2021.
Dagmar Martinková, Návraty volyňských Čechů a jejich asimilace, se zvláštním zřetelem k Vyškovsku, disertační práce, Pedagogická fakulta UK v Praze, 2021.
Jan Smetana, Podbořany. Dějiny města a okolních obcí, Podbořany, 2001.
Libuše Hronková, Jurij Šeregij a Vladimír Libovický – koryfejové ukrajinského divadla na Zakarpatské Ukrajině a jejich dary Divadelnímu oddělení Národního muzea, Časopis Národního muzea – Řada historická 187/1–2, 2018, s. 23–40.
Віталій Тарасюк (Vitalij Tarasjuk), Мапа із зарубіжжя, Гомін і К (Млинів) 11/2020. Přeložil В’ячеслав Шляховий.
Чеслав Хитрий (Česlav Chitrý), Спогади Лібовицького (Vzpomínky na Libovického), Газета «Свобода слова – Free words» (noviny Svoboda projevu – Svobodné slovo), Тернопіль 5/2007. Přeložil В’ячеслав Шляховий.
Магда Мушинка (Magda Mušinková), Волинський чех Володимир Лібовицький (1906–1984): короткий життепис (Volyňský Čech Vladimír Libovický (1906–1984): stručný životopis), Наукові записки Національного університету «Острозька академія». Серія: Історичні науки (Vědecké poznámky Národní univerzity „Ostrožské akademie“, řada: Historické vědy), 2013/21, s. 212–215. Dostupné na stránkách: http://eprints.oa.edu.ua/2256/1/34.pdf.
В’ячеслав Шляховий, Марія Чонкова (Vjačeslav Šljachovyj, Marija Čonková), Володимир Лібовицький – волинський чех, який прислужився українській, чеській та європейській культурі (Vladimír Libovický – Volyňský Čech, který přispěl ukrajinské, české a evropské kultuře), Materiály Mezinárodní vědecko-teoretické konference, věnované 30. výročí Dubeňského českého spolku „Stromovka“, „Češi na Volyni“. Дубно, 2021, s. 26–35.
Články přeložené z ukrajinštiny mi ochotně posílal В’ячеслав Шляховий, za což mu tímto děkuji.

Popisky:

Vladimír Libovický, portrétní fotografie, 1954. (SOA Plzeň, inv. č. 050)
Václav Židlický – dopisovatel Věrné stráže a vítěz sólové recitace první a druhé Olympiády lidového umění a tvorby volyňských Čechů v Žatci 1948 a 1949. (archiv Jana Valíčka)
Václav Židlický – zadní strana fotografie s věnováním, 1950. (archiv Jana Valíčka)
Vladimír Libovický jako účinkující na slavnostní akademii v Žatci v průběhu Slibu věrnosti republice 12. 7. 1947. (archiv autora)
První Olympiáda lidového umění a tvorby volyňských Čechů, Žatec 1948. (Věrná stráž, 3/47–48, 1948, s. 9)
První Olympiáda lidového umění a tvorby volyňských Čechů, Žatec 1948. (Věrná stráž, 3/47–48, 1948, s. 9)
Vladimír Libovický v některých svých rolích, 1945. (archiv autora)
Vladimír Libovický – inscenace Prodané nevěsty v Lucernu v roce 1943. (archiv autora)
Vladimír Libovický po návratu ze západní fronty druhé světové války, 1945. (archiv Jana Valíčka)
Vladimír Libovický v muzeu v Novinách Českých v roce 1972. (SOA Plzeň, inv. č. 0280)
Vladimír Libovický – zadní strana fotografie s popisem, 1972. (SOA Plzeň, inv. č. 0290)
Vladimír Libovický na sklonku života v Psárech při odpočinku u včel, 1974. (SOA Plzeň, inv. č. 030)

Vladimír Libovický – Život pro umění a vlast

Přínos k činnosti volyňských Čechů v poválečném Žatci

Úvodní kapitola představuje důležitou roli Čechů z ukrajinské Volyně při obnově kulturního života na Žatecku a v Podbořanech. Významná osobnost rodáka z Volyně, Vladimíra Libovického, baletního mistra, sólisty a choreografa evropské úrovně, režiséra a učitele, se stala důležitým zástupcem a organizátorem nově se formující kultury v Žatci. Vladimír Libovický vyhověl žádosti Svazu Čechů z Volyně, aby věnoval své všestranné a bohaté zkušenosti a znalosti ke zvýšení kulturní úrovně svých krajanů, a v roce 1947 se přestěhoval z Prahy do Žatce. Nejprve vytvořil a vedl Volyňský soubor mládeže, který sestával ze zpěvu, baletu a dramatické sekce, a který představoval kulturní tvorbu volyňských Čechů nejen na Žatecku. Mistr Libovický sám vystupoval na všech důležitých akcích v Žatci, jako byly volyňské plesy, slavnostní akademie a koncertní turné. Fenomén jeho umění rezonoval celým městem. Významně přispěl k přeměně společnosti v Žatci a celém pohraničním regionu.

Obyvatelé Žatce mohli znovu sledovat kulturní vystoupení a v žateckých sálech zněla hudba a tanec. Přehlídky oslavující důležité události procházely městem. Vladimír Libovický jako kulturní referent Svazu volyňských Čechů zavedl novou myšlenku na organizaci národní olympiády lidového umění a tvorby volyňských Čechů pro jednotlivce a sbory v Žatci v roce 1948, čímž ještě více integroval volyňské Čechy do prostředí Žatce. Nicméně, další dva ročníky byly silně ovlivněny novou ideologií a přirozená kultura se ztratila. Vladimír Libovický tuto skutečnost nepřijal. V roce 1951 rezignoval na funkci kulturního referenta a odešel ze Žatce.

Následující kapitoly shrnují život a uměleckou kariéru Vladimíra Libovického, od jeho největších úspěchů až po nucený odchod ze scény, jeho dlouhá léta nemoci a izolace, a jeho smrt v zapomnění. Proti přání svých rodičů odešel Vladimír, jediný syn, z ukrajinské Volyně do Prahy, aby hledal hlas svého srdce, těžce bojoval, ale nakonec promoval. Následovalo angažmá v pražské Velké operetě, poté v Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde již byl baletním mistrem, následovalo Národní divadlo v Užhorodě a odjezd do Švýcarska s baletem Národního divadla. Během svého pobytu ve Švýcarsku během válečných let nezištně vykonával platné služby pro odboj, finančně podporoval naši armádu v zahraničí, vystupoval na divadelních scénách v Curychu, Lucernu a Ženevě, organizoval charitativní koncerty v internačních táborech a místo klasického baletu předváděl politickou satiru. V listopadu 1944 byl nakonec odveden do československé zahraniční armády na Západě a na západní frontě zůstal až do konce druhé světové války.

Kapitola o současném povědomí o mistru Libovickém zmiňuje několik nedávných aktivit v místech jeho původu a působení, věnovaných jeho životu a dílu. Závěrečné kapitoly jsou věnovány humorným a smutným vzpomínkám jeho přátel a známých – jak na jeho útěk z Ukrajiny, kdy ho pohraničníci považovali za sportovce, tak na celou jeho profesionální kariéru – od poloninské lásky až po osamělost při venčení psů, jeho opakované návštěvy rodného místa na Volyni, jak psal a rozesílal své nekrology, a v neposlední řadě jeho poslední divadelní roli, kdy se švýcarská delegace setkala s Maestrem Libovickým na Pražském hradě.