Про нас

~~~~~~~~ :: ~~~~~~~~

Projekt Češi ve světě, příběhy

Vladimír Friz, narozen 1976 v Serpuchově, Moskevská oblast

žije v Žytomyru, stát Ukrajina

Rodina Vrbatova /příběh mých předků /

Hlavní příčiny české emigrace ve druhé polovině 19. století byly složité ekonomické a politické vztahy. Čechy se nacházely pod nadvládou Rakouské monarchie. Průmysl se nerozvíjel potřebným tempem, reálné příjmy prudce poklesly a ekonomická nestabilita postihla především chudobné vrstvy obyvatelstva. Půda se stala zbožím a její koupě a prodej byly v rukou spekulantů. Masová nezaměstnanost, bytové problémy, přelidněnost českých zemí, převaha rakouských Němců a omezování práv českého obyvatelstva, to byly hlavní důvody, proč emigranti odcházeli z Čech hledat si novou půdu a pastviny. Velká masa lidí opustila své domovy a vypravila se do Austrálie, Německa, Severní Ameriky a také do carského Ruska. Těm, kteří se usadili za hranicemi dnešního Polska a Slovenska, kde začínala Volyňská gubernie, se začalo říkat Volyňští Češi.

Přicházeli do této oblasti koncem šedesátých let 19. století, a to díky jednání na Národopisné výstavě v carském Rusku v roce 1867. Carská vláda měla zájem na zlepšení hospodářské úrovně v oblasti Volyně a nová země byla zase pro přistěhovalce výhodná z důvodu slovanské vzájemnosti. Další výhodou bylo, že emigranti se většinou mezi sebou znali a směřovali na stejné místo. Někteří přesídlenci využili možnosti jet vlakem až k hraničnímu městečku Brody, celá řada jich ale jela koňských nebo kravským potahem.

Nové počátky byly velice těžké. Jako všude na Rusi, stavěli si i zde imigranti zemljanky. V zemi vykopali jámy, stěny vymazali hlínou a blátem, ve stěnách udělali malá okýnka a to vše překryli stříškou bez stropu. A především začali tvrdě a houževnatě pracovat. Nakonec se usadili a vytvářeli samostatné české obce /i obce smíšené/. Carská vláda měla zájem na zlepšení hospodářské úrovně v oblasti Volyně, Volyňští Češi měli přijmout pravoslaví, ruské školství a plně se asimilovat. K tomu ale nedošlo.

Češi s sebou přinášeli znalost zemědělských technik,které Malorusové vůbec neznali. Nejdříve ze všeho vyklučili lesy a keře, které koupili do vlastnictví, aby získali ornou půdu, poté půdu zúrodnili a obdělávali. Zavedli střídavé hospodářství a hnůj vyváželi na pole. S sebou si přivezli mlátičky, fukary, řezačky a žací stroje.

Na pozemcích pak zakládali ozdobné zahrady a sady.

A začali hospodařit tak, jak se na naučili v Čechách. Místní sedláci a mužici zpočátku nedůvěřivě kroutili hlavami, ale nakonec se od Čechů naučili orat, vláčet, stavět panáky a stohy, chystat řezanku, ale také dělat zabijačky /jitrnice, jelita, prejty, tlačenku/.

Největší skupina českých osad vyrostla kolem Žytomyru. Byly to vesnice Krosna Česká, Okolek, Vysoká Česká, Selenčina Česká, Ivanoviče České, Krušenec Český.

Češi se ale také stěhovali do obcí s původním obyvatelstvem německým nebo ukrajinským /vesnice Sokolov, Vinohrady, Plechov, Alinovka, Horbaši, ze vzdálenějších obcí to byla Olšanka nebo kolonie Romanov/.

Českou obec Okolek založilo v roce 1870 asi dvacet rodin českých emigrantů ze Žatecka a Lounska, a to mezi vesnicemi Hrušky, Novopol a Ivanoviči, kolem cesty vedoucí z Paliny do Černichova. Celková plocha zelené louky kolem obce byla cca 600 ha. Tuto půdu koupili od Němců ze sousední obce Ivanoviče, kteří se v té době stěhovali dále na východ Ruska. Někteří Češi, kteří přicházeli později, zůstali v Ivanoviči, která se stala obcí napůl německou a napůl českou. Obec Okolek měl s Ivanoviči společný úřad.

Do české vesničky Okolek přišli v roce 1881 také moji předci Vrbatovi z Nových Hradů /německy Neuschloss/ na Pardubicku, a to Adolf Vrbata s bratrem Karlem Vrbatou a svými rodinami. Společnými silami pak budovali všichni osadníci obec.

V roce 1880 přivezl tajně Pavel Betka do Okolku sazenice „Semšova chmele“ z Čech. Chmel byl pojmenovaný po rolníku Kryštofu Semšovi, kterému se podařilo vypěstovat ve Vrbici na Roudnicku sazenice Žateckého červeňáku se svěžím růstem, časnějším květem a velmi bohatým osypem. Semšovy sazenice rostly do uzavřených hlávek kolem tyčí a vyznačovaly se také tím, že měly málo listí.

Pavel Betka spolu s Františkem Krejzou /oba amatérští pěstitelé chmele z Okolku/ během několika dalších let přizpůsobili český chmel půdním a klimatickým podmínkám na Volyni, sazenice namnožili a oba jsou považováni za tvůrce odrůdy „Okolek“, odkud se pak rozšířily i na jiná místa Volyně.

Celá řada rodin v Okolku se pak začala také pěstováním chmele zabývat a díky jejich nadšení a úspěchům proslavily svoji obec na Volyni. Mezi největší a nejúspěšnější pěstitele chmele patřili Betkovi, Krejzovi, Vrbatovi /moji předci/, Postlovi, Tomášovi, Siřínkovi a další.

Češisi postavilisvé domyvětšinou z kamene, ale stavěli i domy dřevěné. Všechny domy měly půdní prostory pod střechou, které sloužily ve většině případů jako sušárny chmele. Několik domů se dochovalo a dodnes slouží k bydlení. Češi měli oplocená stavení, odvodňovací příkopy a rozdělená pole a pastviny.

V Okolku byli všichni emigranti gramotni. Udržovali spojení s historickou vlastí, ctili české národní traduce a četli ruské i české noviny.

Český orchestrv obci Okolek, r. 1914

Česká škola, r. 1914


Vesnice Okolek měla obchod,dobrovolný hasičský sbor a lidé se po práci scházeli v hostinci, ve kterém nechyběl taneční sál. Později byla vybudovaná mlékárnaapošta. Již v roce 1885 měla obeckolem 100 českýchusedlostí.

Rodina mých předků se později přestěhovala do blízkého Plechova. Vesnička byla založena českými osadníky v roce 1883, v té době měla asi 90 obyvatel. Zde čeští osadníci získali volný panenský pozemek, na kterém nejprve musili vykácet les. I zde zakládali další chmelnice.

mapa s vyznačenými českými vesničkami Okolek a Plechov


Obdivuji své předky za to, že vytrvali a bez cizí pomoci se jim dařilo. Všechny práce na chmelnici se prováděly ručně. Sazenice se sázely na podzim hluboko do země. Na dno dávali předci hnůj se zeminou, pak sazenice a nakonec se zakopávaly dubové nebo akátové tyče asi metr do země. Na jaře se výhonky chmele upevňovaly na tyče. Celé léto se o chmelnici pečovalo přihnojováním, okopáváním, prooráváním /koňmi/ a přihrnováním země k sazenicím. Chmel také ošetřovali proti mšicím tabákovým výluhem.

Chmelové šišky se sklízely v září a hned se musily rozmístit buď ve stínu nebo v prostorech na půdách a kolnách /na rákosových lískách/, aby k nim proudil vzduch. Pak se šišky pravidelně prohrabovaly, aby se nezapařily. Sušení trvalo několik dnů, poté se šišky plnily do jutových pytlů a odvážely k dalšímu zpracování.

Je mi známo, že se budovaly sušárny chmele / některé stojí dodnes/ např. v Okolku i v Krosně České. Dnes už slouží jiným účelům.

Tak například teplovzdušná sušárna v Krosně České na předměstí Žytomyru měla dvě patra s pecí na dřevo. Pec byla napojena na kouřovody, nad kterými byly zabudované lísky se sklopnými dny. Chmelové šišky se sušily při teplotě 55 C a pára se odváděla přes výměník tepla. V sušičce se sušil chmel asi 8 hodin. Poté se usušený chmel vysypával na hromadu přímo do skladu pomocí vysouvacích lísek. Před prodejem se ještě chmel sířil, pak plnil do dvoumetrových žoků, kde se sešlapával, někde k tomuto účelu sloužily lisy.

Pro pěstitele na Volyni se chmel stal „zeleným zlatem“. Pěstitelé chmelu na Žytomyrsku měli svůj spolek pěstitelů, kde se vzájemně radili, předávali zkušenosti a informovali o novinkách v pěstování chmele.

Bohužel, ve 20 tých letech došlo k likvidaci majitelů i majetku, což mělo za následek zrušení cca ¾ chmelnic.




















Adolf Vrbata /nar. 1844/                                            a jeho manželka Anna /nar.1852/


Moji předci, Adolf a Anna Vrbatovi, měli celkem osm dětí. Maria, Franz a Adolf se narodili v Čechách, dalších pět dětí Rudolf, Stanislav, Sofie, Josef a Václav v Okolku.

Rodina Vrbatova v Plechově, rok 1911

Češi přijalipravoslavnouvíru, o čemž existují důkazy vcírkevní matrice. Ta se dodnes dochovala v žytomyrském Zemskémveřejnémarchivu. Během obřadu křtu přijali pravoslavná jména. Z mého praprapředka Rudolfa se stal Alexander, ale v rodině ho ještě dlouho nazývali Rudolfem. Během času také došlo na změnu příjmení, z Vrbaty se stal Verbat.

Rudolf se narodil v Okolku v roce 1879.

Rudolf, Krym

Mladý Rudolf odešel za prací naKrym, poténaKavkaz.Žil a pracoval jako zahradník v Soči. Podařilo se mu vypěstovat velmidobrouodrůduokurky, kterou znali i v dalekém Petrohradu. V roce 1901 se oženils Varvarou ze sousedního Adleru / město na pobřeží Černého moře/.

Alexandr /Rudolf/ a Varvara Verbat /Vrbatovi/

Rudolfovi rodiče v Plechově se nikdy nesmířili se synovým manželstvím s Varvarou /Ruskou/, což byl také důvod, proč se Rudolf nikdy více domů nevrátil.

V Soči se jim narodili synové Anatolij a Boris. Jednou si malý Boris hrál se zbraní otce, vyšla střela a zasáhla nohu bratra Anatolije. Od té doby Anatolij kulhal. Ale naučil se velmi dobře plavat, později pracoval jako plavčík na pláži.

Varvara a Alexanders dětmi Anatolijem a Borisem /Soči, 1916/

V roce 1929 se můj prapředek Anatolij stal svědkem letecké havárie. Letadlo s několika cestujícími se před jeho očima zřítilo do moře nedaleko pobřeží. Plaval na pomoc a skutečně se mu podařilo několik tonoucích zachránit. Mezi oběťmi byl Jan Fabricius, v té době velitel Rudé armády.

Anatolij měl časté zdravotní potíže s dýcháním. Z vyprávění vím, že se jednou Anatolij procházel po městě a přidal se k němu starší pán. Jak se později ukázalo, byl to vynikající a zkušený lékař. Ten podle vzhledu na mladém muži poznal, že je nemocný, seznámil se s jeho rodiči a doporučil jim změnit prostředí. Rodiče dali na radu lékaře, přestěhovali se do Saratova, kde se skutečně Antolij cítil lépe.

Ve třicátých letech mého prapředka Anatolije kvůli zranění z dětství nevzali do Rudé armády, což dost těžce prožíval.

Sourozenci Boris a Anatolij Verbatovi / Soči,1917/

Anatolij chtěl být prospěšný státu, stal se řidičem. Prakticky celý život pak strávil za volantem. Jeho první vozidlo bylo vojenská nákladní „polutorka“, ve válce byl předním řidičem.

Ve třicátých letech Anatolij přijel poprvé za svými příbuznými do Žytomyru. Šel na návštěvu ke své sestřenici Miločce Bezhevské (Suk) a seznámil se s její sestřenicí /mojí babičkou/ Ženičkou Brodskou. Ten dům, ve kterém se potkali, stojí v Žytomyru dodnes.

Ženička a Anatolij Verbat

MojebabičkaŽeničkabylapolovičníČeškou. Její matka OlgaSuk pocházela z nedalekévesniceVysoké České. Vroce 1940 se jim v Žytomyru narodilsynVladimírapoválcevroce 1947 vSaratověmojematkaOlga.

Bratr se sestrou, Vladimír a Olga Verbat /foto z roku1950/

Ponarození dceryOlgy se rodinaVerbatdefinitivně stěhuje ze Saratova do Žytomyru, kdesi koupilidůmnaPodole, ul. Mlýnská 24, nedaleko pivovaru ČechaMacháčka.

MůjdědečekAnatolijVerbatpracovaldále řidičem autodopravy u žytomyrské ATP 11855, která senachází naul. Vatutina 55. Dodnes u vchodu stojí na památníku historická "polutorka".

Pokaždé, když jedu kolem, myslím na svého dědečka a představuji si ho za volantem této «polutorky”.

Můj strýc VladimírVerbatvystudoval vojenskou školu, dnes je důchodce a žije v Žytomyru. Má dvě dcery a tři vnoučata.

MojematkaOlgaseseznámilasmanželem /mým otcem/PetremFrizemve škole № 20 během tanečních kurzů, v té době byl Petr žákem žytomyrské vojenské školy. Svatba se konala v roce 1966.

Olga Verbata Petr Friz /foto z r1969/

Jmenuji se Vladimír / nar. 1976 v Serpuchově, Moskevská oblast/, můj starší bratr Sergej /nar. 1969 v Kovele/. Jsme synové Olgy a Petra Friz.

Otec působil jako voják z povolání na několika místech, proto se celá naše rodina velmi často stěhovala. V roce 1979 jsme se vrátili do Žytomyru natrvalo.

Rodina Friz /v roce 1986/

Matkapracovalavtovárně " Elektroizmeritel", pakvevojenském ústavu. Otecse popropuštění z řadozbrojenýchsil zapojil dovědecké apedagogické činnostivevojenském ústavu. Nyní je profesorema přednáší obor letecké a kosmické systémy, které vystudoval.

Potomci českých přistěhovalců: rodina Verbat /r. 1998/

Já i bratr jsme se po vzoru našeho otce stali také vojáky z povolání. Pracovali jsme spolu ve vojenském ústavu a oba se zabývali pedagogickou prací.

Náš vojenský rod:

druhý zprava Petr Friz /otec/, uprostřed Vladimír Verbat /dědeček/,

VladimírFritz /já/ a Sergej Fritz /můj bratr/, foto z r. 1996

Jsem ženatý, manželka Irina je Ruska. Máme dcery Viktorii a Annu.

Bratr má s manželkou Natálií syny Sergeje a Michaela.

moje rodina:

zleva dcera Anja, Vladimír /já/,dcera Vika a manželka Irina, 2012

Osvém českémpůvodujsem se dozvěděl v době, kdy již moji prarodiče nežili, a to díky Miločce Bževské, která byla sestřenicí mé babičky. Od ní vím, že babička často vypravovala o Čechách, znala hodně českých písniček a uměla péci výborné české buchty a koláče. Ale nedovedla mi vysvětlit původ našeho rodu. Další cenné informace a fota jsem získal díky webu http://www.toman.estranky.cz/fotoalbum/vrbatovi/.

Vnaší rodině sestále oslovujeme českými zdrobnělými jmény: Ženička, Miločka, Valička atd.Je mi rovněž známo, že vmé rodině po české linii existuje cca 180 lidí. Také se mi podařilo najít a obnovit rodinnou hrobku mého prapředkaAdolfaVrbatyadalšíchpříbuznýchvPlechově.

U hrobu Adolfa Vrbaty v Plechově /2013/

zleva Vladimír Verbat /dědeček/ a Vladimir Friz /já/

V obci Okolek se na české části hřbitova dochovalo 8 hrobů s žulovými náhrobky mýchpředků.

Dnes, kdy jsou mi známyčeské kořeny našeho rodu, jsem naplněn energiíí, která mi dává životní sílu a inspiraci konat dobro. Jsem neobyčejně hrdý na své české předky.

příběh byl vyprávěn v ukrajinštině,

přeložila Mgr. Eva Řezníčková,

Žytomyrský spolek volyňských Čechů, Žytomyr, Ukrajina

V Žytomyru, 20.10.2016

______________________________________________________________________________________________________________________________________________

Я, Владимир Федоров Велих, 33 лет, женат, австрийский подданый, по национальности чех, к православию присоединился в 1888 году. Имею жену, Марию Ивановну, 32 года, также православную.

Отец мой, Федор(Франц) Иванов Велих происходит из чехов, австрийских подданых, очень давно поселившихся в России, а в д.Ольшанка живет более 40 лет.

7 лет тому назад он умер, а моя мать умерла 22 года тому назад. Означенный отец мой принимал русское подданство 27 сентября 1889 года и причислен в крестьяне д. Ольшанки, Чудновской волости, Житомирского уезда по постановлению Волынской Казенной Палаты от 17 октября 1894 года за № 14968.

В то время мне было от роду всего 7 лет. Старшие единокровные братья мои Иван и Василий Федоровы(Францевы) Велихи принимали подданство России вместе с отцом, как совершеннолетние и также, как и последний причисленны в крестьяне д.Ольшанки по постановлениям Волынской Казенной Палаты, и Иван от 30 декабря 1885 года за № 14939 и Василий от 17 октября 1894 года за № 14968, а потому и значатся в поселковом Ольшанском чешском обществе.

Проживал постоянно и безотлучно в Ольшанке дяди свого общества. А полагал, что раз отец мой причислен в это общество формально, то и я состою при отце, между тем, когда последовало распоряжение о выселении иностранных подданых, воюющих с Россией держав, пошел справиться в Чудновское волостное правление и к ужасу своему узнал, что я вовсе не записан в посемейном списке при моем отце и братьях в числа крестьян Ольшанского общества. Мне сказали, что я, как невыполнимый самолично присяги на подданство России ,считаюсь не русским, а австрийским подданым.

Душою и серцем, всем существом своим я русский, ничего общего с Австрийским Государством не имел, не имею и знать его не хочу. Как славянин православный, родившийся и выросший в России, я люблю ее и хочу быть русским верным подданым.

Поэтому умоляю Ваше Превосходительство вызвать меня для выполнения присяги, установленное свидетельство на предмет исходатайствования о причислении меня с женой в общество крестьян чехов деревни Ольшанки.»

Це єдина архівна згадка про родину мого прапрапрапрадідуся, Франца Івановича Велиха і прапрапрадідуся Володимира Федоровича Велиха, яку мені допомогли віднайти в обласному архіві.

Як мені стало відомо з архівних документів, у Франца Івановича Велиха, мого прапрапрапрадідуся, було троє синів: Василь, Іван та наймолодший Володимир, якій під час підписання ходатайства мав від роду 33 роки, тобто народився у 1882 році.

У 1904 році в родині Володимира Францовича та Марії Іванівни Велихів народилася дочка Анна, яка стала моєю прапрабабусею. А всього в сім’ї Велихів було 5 дітей – Марія, згадана вже Анна, Ростік, Йозеф, Зіна.

У 1924 році в сім’ї Анни, яка вийшла заміж за Вацлава Скриванека, народилася перша донька Марія, через 2 роки – Тоня, у 1931 році – Петро, в 1934 році – Ростік,а в 1944-Вацлав.

Тоня, Антоніна Вацлавівна, є моєю прабабусею. Нині вона проживає в селі Вільшанка. Тож усе, що я знаю про своїх предків, мені розповіла саме вона.

Доля мого прапрапрадідуся повелася з ним дуже жорстоко. Ось що я записала з розповіді Антоніни Вацлавівни, внучки Володимира Францовича.

«У тридцяті роки, в період колективізації, Володимир Францович одним з перших вступив у новостворений колгосп, віддавши йому весь свій нажитий мозолями реманент, золоті руки і щедре селянське серце. Згодом зачепив за роги корови налигача і її випровадив на колгоспний двір.

З ранку до ночі трудилися мої предки Володимир та Марія у полі. Любили землю. Березневої пори, як тільки збігали з горбочків перші струмочки, виходили у поле, брали у руки грудочку вільшанського чорнозему і перекидали з долоні на долоню: тішилися, що вже прийшла пора засівати її, доглядати. А на жнива одягав прапрапрадід білу сорочку, чепурився. Казав: «Нема більшої радості, як збирати хліб.» Та не довго тішився: попереду його чекав 37-й рік.

Життя – мов календар, в якому прожитий день, ніби листочок, помічений то червоною, то чорною фарбою. І проживши його, людина надіється, що той, новий, буде світлішим, радіснішим, щасливішим. Не біда, якщо мрія не збувається завтра. Буде ще день, потім ще і ще…Поки живе людина – живе надія.

Він мріяв про кусок хліба, про хорошу постійну роботу, про безбідне майбутнє своїх дітей, про право «називатися людиною»…Та йшов 37-й…

...З ранку в хаті Велихів готувалися до святкової вечері. На календарі було 24 грудня – католицьке Різдво. На свято до сина обіцялися прийти старенькі батьки, тож невістка, хотіла прийняти їх якнайкраще. Доля не обділила її. Вийшла заміж за гарного, розумного хлопця, за те подарувала йому п’ятьох дітей.

Хтось голосно постукав у двері.

-Піди, Владьо, відчини. Можливо, уже батьки прийшли,- погукала з кухні Маня чоловіка.-Але чого б то так рано?

На порозі стояло двоє невідомих. У чорних пальтах і чоботях.

Якщо в чоботях, то в сім’ї зразу зрозуміли, звідки непрохані гості в цей різдвяний вечір.

- Ви – Велих? Одягайтеся, поїдете з нами.

Володимир Францович перепитав, чи можна взяти з собою бритву, одяг.

- Вони вам не згодяться.

Велих чув, що кожної ночі забирали в селищі по 2-3 чоловіки і вони вже назад не поверталися.

«Слідство має точні дані про вашу контрреволюційну діяльність, - так розпочали допит заарештованого Велиха,-Ви звинувачуєтесь у тому, що в 20-му році хлібом-сіллю зустрічали білополяків, які проходили селищем. Ви імпонували їм. А значить , ви – проти Радянської влади.»

Володимир Францович дивився на слідчих широко відкритими очима і не йняв віри: як, він ворог народу? Це якась помилка. Він чесно і совісно працював, жив мирно з сусідами і владою, гарно виховував діток. З ніякими білополяками ніде і ніколи не зустрічався. А для чого вони йому? То ж у чому його вина?

Допити проводилися, як правило, вночі або пізно ввечері. Змінювалися слідчі, а їх жертви годинами простоювали під градом ударів. Якщо і після цього людина знаходила в собі сили і мужність заперечувати брехню, відмовлятися від наклепу, в хід ішли найжорстокіші муки.

До квітня довелося прапрапрадідусеві годувати вошей у Бердичівській тюрмі. Знущання неймовірні. За кожен не так зроблений крок – бійка, не такий, як хотілося б конвоїру, погляд – бійка, за розмову з товаришем – бійка…За все, тільки б людину принизити, зробити їй боляче, нагадати, що вона ворог народу. Хотілося одного: вийти на волю і крикнути на весь білий світ, що все це неправда, що на нього наговорили, що чесний він перед Богом і людьми…Та можна було тільки подумати про це, вголос – ні слова.

До місця заслання заарештованих везли в старих ешелонах. Тридцять вагонів – по 70 чоловік у кожному.

Далі ніхто не знає, як завершив свій земний шлях Володимир Францович: чи доїхав до своєї останньої зупинки в тайзі, чи помер прямо у вагоні і його тіло, як багатьох інших, викинули на одній із залізничних станцій. Але моя прапрабабуся, його дочка, кажуть, завжди згадувала про свого батька тільки найкраще. Він був дуже чесним працівником на пошті, нікого і ніколи нічим не образив. Про таких кажуть, що його совість чиста. Хоча вже мав поважний вік і йому дуже боліли ноги, він не міг ходити без палички, та завжди старався допомогти сусідові. Його шанували в селі, до нього приходили за порадою.