21.10.2015

Věhlas českých egyptologů má počátky v Núbii

Věhlas českých egyptologů má počátky v Núbii

Martina Bílá

Čeští egyptologové mají ve světě velmi dobré jméno, které není jen záležitostí posledních let. O tom, jak své renomé získali, vypráví výstava Z Asuánu do Chartúmu: české archeologické výzkumy mezi nilskými katarakty, která byla otevřena v Karolinu. Mapuje působení českých archeologů v Núbii a Súdánu od 50. let 20. století až do současnosti. Vypravíme se na ni i v Historických obzorech.

repo – egyptologove nubie

4:16

xxx

Buty o krtkovi, kočce a o tom, co se stane, až já budu svatý

Martina Bílá

Když člověk zvyklý na klasickou hudební produkci rádií poprvé slyšel některou z písniček ostravské kapely Buty, většinou nevěřil vlastním uším. Texty o nesmrtelné lásce vystřídal ten, co by se chtěl jmenovat Jan, zaměstnaný pán se žlutým sakem nebo příchozí, který má jednu ruku dlouhou. I na ně dojde v dnešní Hudební neděli Radia Praha.

repo – Buty

31.19

xxx

České rybníky se mění. Může za to chov kaprů?

Tomáš Pavlíček

V nedělním vysílání se zaměříme na stav českých rybníků, ve kterých se přemnožily sinice. Podle vědců jsou řasy a špinavá voda odrazem zásadní proměny českých rybníků. Z ráje pulzujícího životem se staly prý továrny na výrobu jediného zboží, a rybáři podle vědců živí armády kaprů, kvůli kterým pak hynou žáby, čolci nebo ptáci. Majitelé rybníků se ale hájí, že nedělají nic nad rámec schválených pravidel, a že vodu jim kalí spíše farmáři a obce. To je téma pro Tomáše Pavlíčka a jeho hosty.

repo – rybníky

29:00

xxx

A teď se vypravíme do Muzea čokolády a marcipánu v Táboře. Najdete tu nejen klasické čokoládové bonbóny, ale třeba i zlatý kočár, newyorské taxi nebo slavný "hadrák", tedy auto Velorex. Jedná se o novou výstavu, která ukazuje, že auta lze vyrábět i z čokolády. Více už uslyšíte od Zdeňky Kuchyňové, která se na výstavu zeptala pracovnice muzea Lenky Želivské:

repo - cokolada

4:50

xxx

Nedávno v Pardubicích vyvrcholila dostihová sezóna. 125. ročník Velké pardubické už zná svého vítěze. Vyhrál ho Marek Stromský s koněm Nikasem. Ještě 24. října zde proběhnou poslední dostihy a brzy na to slavná Hubertova jízda. Dostihy - to je ale také sázení a móda. A právě tomu se věnuje ve svém příspěvku do našeho vysílání Charlotte Tomešová:

repo - dostihy

4:44

xxx

Česko má za sebou první audiovíkend. Na pulty knihkupectví přinesl celkem jedenáct nových titulů, například dlouho očekávaný thriller "Syn" od Jo Nesbøho (ju nesbeho), bestseller Pauly Hawkinsové (póly hókinsové) Dívka ve vlaku nebo dobrodružný román Julese Verna (žila verna) Patnáctiletý kapitán. Projekt pod názvem Audioknihy NAHLAS! proběhl ve 150 knihkupectvích po celé republice.

repo - audioknihy

01:31 / ORž audioknihy

ZAČÍNÁ: Berover...

KONČÍ: ... MF, RŽ

xxx

Pavel Šporcl poprvé v životě nahrál Sonáty a partity Johanna Sebastiana Bacha pro sólové housle. Nové dvojcédéčko vychází právě v těchto dnech. Nabídku na ně bral Šporcl jako velkou výzvu. A, jak říká v rozhovoru s Tomášem Pilátem, i jako splacení určitého dluhu českému gramofonovému trhu.

repo – pavel sporcl

5:03 / pavel sporcl - nove cd bach

ZAČÍNÁ: Jsem rád, že jsem...

KONČÍ: ... v Brně v Besedním domě.

ODHLÁŠENÍ: Na dvojcédéčku právě vycházejí slavné Sonáty a partity Johanna Sebastiana Bacha pro sólové housle. Turné začne 21. října v Hradci Králové a skončí už zmíněným bachovským maratonem v Brně mezi 7. a 12. prosincem. Na pražský maraton se můžete vypravit od 2. do 4. prosince.

xxx

Je to pro mě pořád otevřená záležitost, říká sochař Aleš Veselý o svých neuskutečněných projektech. V pražské Galerii Zlatá husa teď představuje prostřednictvím kreseb, modelů, videí a fotografií jak ty uskutečněné, tak i neuskutečněné. Je to poslední z cyklu čtyř výstav, které připravily pod názvem - "Bez začátku , bez konce" - čtyři soukromé galerie k jeho letošním osmdesátinám. Výstava nese název "Ideální projekty (uskutečněné i neuskutečněné)" a doplňují ji umělcovy asambláže, kresby a obrazy ze 60. a 70. let ze sbírky Galerie Zlatá husa. Profesora Aleše Veselého si na vernisáži pozval k mikrofonu Karel Oujezdský:

repo - ales vesely

04:41 / ZAČÍNÁ: Pane Veselý, vaše čtvrtá výstava...

KONČÍ: ...nazýváme nepřesně umění.

xxx

Česko – knihovnická velmoc

| Martina Bílá

repo – tyden knihoven

4:53

V Česku nedávno opět proběhl týden knihoven. Tentokrát s heslem Zažijte knihovnu jinak. Jak? To už v rozhovoru pro rubriku Panorama vysvětlí Roman Giebisch předseda Svazu knihovníků a informačních pracovníků České republiky.

"Naše profesní sdružení, Svaz knihovníků a informačních pracovníků letos pořádá už 19. ročník Týdne knihoven. Každý ročník má jiné motto. My jsme se letos rozhodli připravit akce, které jsou netypické pro knihovny. Chceme, aby knihovny působily primárně ve veřejném prostoru, takže jsme se dohodli, že budeme budovat takzvané sousedské komunitní knihovničky. Celá řada knihoven buduje knihovničky ve vestibulech nádraží Českých drah, na veřejných prostorech svých měst. Chceme, aby se knihovníci a knihovny prezentovaly primárně na veřejnosti a lidem, kteří nejsou našimi čtenáři. Chceme, aby se stali našimi návštěvníky, aby k nám chodili, a snažíme se opravdu nějakým netradičním způsobem upozornit na služby knihoven, které dnes už nejsou pouze tradiční. Nejsme jen půjčovny knih, ale z knihoven se stávají opravdu instituce kulturní, instituce pro celoživotní vzdělávání."

Jaký mají ty méně tradiční služby knihoven ohlas?

"Letos se nám podařilo podepsat smlouvu s Českými drahami o spolupráci na projektu, který se jmenuje Kniha do vlaku a vznikl v Městské knihovně v Mikulově. Knihovna v Mikulově chtěla své služby nabízet v místě, kde projde nejvíce lidí, což je samozřejměvestibul nádraží. Po různých peripetiích se jim podařilo otevřít první knihovničku. Protože knihovny působí celostátně, tak jsme se rozhodli, že se k tomu připojí i knihovny v dalších městech a knihy tak mohou cestovat. Knihovničky ve vestibulech nádraží jsou populární, oblíbené, lidé si rádi čtou a spojení kniha a vlak je naprosto ideální."

Mají knihovníci tendenci a vůbec touhu čtenáře vychovávat? Nebo je jim jedno, jaké knihy si lidé půjčují?

"Je to takový dlouhodobý boj uvnitř knihoven, jestli kupovat ty mainstreamové tituly, to co lidé chtějí. Vždycky se objeví krátkodobé hity, jako bylo třeba Padesát odstínů šedi. Když se objeví takový titul, tak jej chtějí všechny ženy z toho města a knihovna má dva tři výtisky. Knihovny se ale snaží budovat své kmenové fondy na literatuře, která má nějakou kvalitu, je dlouhodobá. Musíme ale uspokojit i požadavky na mainstreamové tituly. Knihy se na pultech knihkupectví ohřejí velmi krátce, titulů vychází v Česku každý rok 19 tisíc. To je obrovské množství. Většinu vydávají státní organizace, univerzity...Knihy po půl roce nebo roce zmizí z pultů a knihovny jsou tak trochu archivy a působí jako paměťová instituce, kde se lidé mohou vrátit ke knihám, které už nekoupí. Antikvariáty pomalu mizí a knihovna je tak ideálním místem, kde se můžete vrátit ke knize, kterou jste si nekoupila."

Můžete shrnout polistopadový vývoj v knihovnictví?

My jsme si mysleli, že v devadesátých letech, po rozpadu okresních systémů, začnou knihovny ve velkém zanikat. Překvapilo nás, že to vůbec není pravda. V České republice funguje velmi dobře cca 6 tisíc veřejných knihoven, jsme opravdu světovou knihovnickou velmocí, knihovny jsou téměř ve všech obcích a městech České republiky a řada politiků a zřizovatelů si uvědomila, že v těch malých obcích je často knihovna takovým posledním kulturním stánkem, kde se mohou lidé scházet. Dnes knihovny působí opravdu jako komunitní centra. Kolegové z malých obecních knihoven, jsou to neprofesionální pracovníci a dělají ve svých knihovnách kolikrát fantastické věci, dělají to proto, že je to baví, lidé to chtějí a komunitu v malých obcích tak stmelují."

xxx

Josef Tomáš: místo dopisů jsem psal matce básně

repo- josef tomas

Josef TomášFoto: Jan Sklenář

Návrat Anežky Přemyslovny, tak se jmenuje básnická sbírka, kterou napsal Josef Tomáš. A nezůstalo jen u ní. Na svém kontě má sbírek čtrnáct. Žije v australském Melbourne a povoláním je strojní inženýr. V současné době překládá do angličtiny básníka Vladimíra Holana a Jiřího Ortena.

Přehrát audio Přehrajte si celý příspěvek

Při jeho návštěvě Radia Praha odpověděl mimo jiné na otázku, kteří čeští básníci na něj v životě udělali velký dojem.

"Nejprve na mě udělal dojem Viktor Dyk. Třeba básně Domy: To není onen dům, kde všechno všem je jisto, výš klenby nad hlavou a kámen pod hlavou, a tak dále. To bylo ještě na gymnáziu a pak Fráňa Šrámek: nejvýše, nejvýše kohoutí hlas. Pak Halas, Hrubín. Potom jsem se dostal k Holanovi. Holan je záhadný básník, on ten svět vidí jakoby z podzemí. Mě od něj uchvátil První testament. Někdy v roce 1990 jsem šel do knihkupectví ve Štěpánské. Tam jsem si koupil jeho Sebrané spisy I. díl, otevřel jsem to, a když jsem četl báseň Sen, tak jsem málem vrazil do sloupu. To, co by v rakvi součkem bylo, jak lúna tvrdne nad městem, jen paprskům a větru zbylo ležatým písmem psáti v zem o tom, co nebe nepřijímá, z čeho je Boží ruce zima... To napsal Holan za týden po 15. březnu 1939, kdy žil ve strachu, že ho zavřou. Předtím taky publikoval proti válce. To je báseň, která vyžaduje perfektní anglický překlad. Anglická recitace musí znít stejně. Tak na tom pracujeme."

Poezie se nedá přeložit, musí se přebásnit

Josef Tomáš překládá i Elegie Jiřího Ortena. Poezie se vlastně nedá přeložit, musí se přebásnit. Musí to být srozumitelné anglickému čtenáři, musí se to rýmovat a mít správný rytmus.

"Musíte si přečíst hodně anglických básníků. Angličtina je úplně jiný analytický jazyk. Má jenom jednu příponu na množné číslo. My jich máme asi čtyřicet. A musíte mít básníka. Já jsem to předpřeložil. Třeba Ortenovy básně jsou psané v alexandrínu. Je to dvanáctislabičný verš. Angličané ho nemají rádi. Když čtete třeba Shakespearovy Sonety, tak je to v jambickém pentametru. Je to o dvě slabiky kratší. To bylo trochu záludné. Řeknete si, angličtina má kratší slova, to zvládneme, ale oni strašně vyplýtvají na ty členy, člověk se diví, že je používají. Teď básník dokončuje Ortena a je při tom strašně precizní. Já mu říkám, že musí být volnější. Ukázal jsem mu, jak Holan a Čapek volně překládali francouzské básně. Říkal jsem: teď si musíš představit, že jsi Orten Angličan, tak to udělej tak, jako by to psal anglický Orten. Teď ty Elegie dokončujeme."

Josef Tomáš napsal na 800 básní

Josef Tomáš je strojní inženýr a z Československa odešel v roce 1968. Mnoho nechybělo a odešel už o 20 let dříve.

"Po roce 1948 jsem chtěl utéct s jedním kamarádem. Naštěstí jsem to neudělal, protože jsem ještě nic neuměl, takže by to bylo horší. Já jsem strojní inženýr a v roce 1966 jsem dostal v Německu stipendium Alexandra von Humboldta. Hned týden po invazi jsem odjel, moje žena se dvěma dětmi přijela po dvou týdnech a byli jsme v Německu. Tam jsme byli dva roky. Po stipendiu jsem musel hledat práci. Rok jsem učil v USA na univerzitě na Floridě. Mezitím jsem dostal od jednoho známého nabídku z Volkswagenu, vynikající práci ve výzkumu, tak jsme se odstěhovali do Německa a tam jsme byli šest roků. V té době jsme měli jenom takový zvláštní cizinecký pas, potřebovali jsme vždycky víza. Měl jsem známého v Melbourne, na tamní univerzitě mi nabídli místo, všechno platili, tak jsme si řekli, proč ne. Potom jsem založil vlastní firmu v oblasti automobilového průmyslu, jeden čas jsme měli až 25 zaměstnanců. Před třemi lety firmu převzal můj manažer, ale finance mě dovolily financovat sbírku Návrat Anežky Přemyslovny."

Vy jste psal básně v takových zhuštěných obdobích. První dvě básně jste napsal už v roce 1962, pak nic. Ale v letech 1981 až 1985 jste napsal 450 básní.

"Já jsem si prostřednictvím básní psal s maminkou. Dopisy otevírali. Měl jsem jí psát, že dneska bude 45 stupňů, protože u nás vane severák? A jak jsem začal psát básně? Dostala se mi do rukou knížka básní Ezry Pounda a tam byla předmluva Elliotova a ten říkal: když chceš psát básně, tak si nejdřív musíš zjistit, jestli na to máš. Musíš psát. Já tehdy jezdil do práce vlakem, 40 minut tam, 40 minut zpátky, tak jsem si vzal sešit a podle jeho rady jsem začal psát o každém nesmyslu. Psal jsem čtyři roky. Z toho jsem vybral básně pro maminku. Vzpomínku na domov jsem vytiskl, ale to bylo jen pro známé. To jsou básně, které jsem jí posílal. Maminka mě umřela a přestal jsem psát."

Dalších 320 básní napsal Josef Tomáš mezi lety 1995 do roku 2005. Důvodem bylo setkání spolužáků z vysokomýtského gymnázia, kdy se ho jedna spolužačka zeptala: proč nepíšeš?

"Já říkám: nemám žádný důvod. Vzala knihu o Šumavě a říkala: tady to mám moc ráda. Napiš mi básně. Já jsem se trošku vytahoval a říkal, že jí 21 básní napíšu. Měl jsem důvod psát a tak jsem vydal titul Horská Kvilda. Taky byla jen pro známé. Po dvaceti letech jsem pak viděl Prahu. Byl jsem po ní hladový, vždyť jsem byl 20 let pryč. Praha mě ohromila a to už přicházíme k té Anežce."

I za tuhle sbírku básní, kdy Anežka Přemyslovna prochází Prahou, může žena. Historie sbírky je zajímavá a je vidět, jak všechno souvisí se vším. Josef Tomáš si jako student dopisoval s dívkou z Francie...

"Když jsem byl služebně ve Francii, tak jsem si vzpomněl v městečku za Avignonem, že odsud pochází. Její tatínek byl lékař, tak jsem šel do lékárny a ptal jsem se na něho. Říkali, že už nežije, ale jeho syn je starostou Avignonu. Napsal jsem mu dopis, a on setře zavolal. Nemohla si na mě vzpomenout, ale vzpomněla si její maminka. Tak se obnovilo staré přátelství. Když jsem byl v Německu, tak jsem tam zajel a poprvé jsme se viděli. V roce 1989 to tady prasklo a v únoru 1990 jsem se s ní sešel ve Frankfurtu a přijeli jsme sem. Na letišti mě čekal bratr. To byl vizionář, astrolog, psal horoskopy, byl na úplně jiném konci spektra než já. My jsme vyšli v Praze na letišti a on tam stojí jak ve vidění. Když ji viděl, tak říkal: to se Anežka vrací. A hned nás zavezl do kláštera svaté Anežky. Druhá báseň ve sbírce začíná: Nevím, proč zavedl mě nejprve sem, očekává snad, že tu rozpoznám něco. Někteří lidé šli Prahou s prvním vydáním Anežky jako s průvodcem. Já ty básně psal analyticky, inženýrsky. Napsal jsem si obsah: Příjezd, Klášter, Ulice, Most, to vidění na Karlově mostě, Řeka. Je tam báseň Ticho, kdy se jde z Pohořelce na Hradčanské náměstí, Hrad, Chrám, Město, Paláce, Socha sv. Václava. Jak jsme šli, tak je to ve sbírce zbásněné."

Austrálii vymění za Ameriku

Josef Tomáš jezdí do Česka skoro každý rok. Loni byl v Praze na krajanské konferenci.

"Tam jsme recitovali básně. Asi šest žen tam plakalo. Byla to sbírka Vzpomínka na domov. Cítil jsem, že jim to něco říká. Před třemi lety jsem byl v Chocni. Měl jsem pocit, jako kdybych byl z jiného světa. Šel jsem po náměstí města, kde jsem vyrůstal a kde jsem dřív každého znal. Najednou jsem neznal nikoho. Už je to pryč."

Takže doma je dnes v Melbourne?

"Ano, ale je to komplikované. Už jsme staří. Manželka tam má dvě přítelkyně, jedna mluví pořád o politice, druhá jenom radí. Náš syn je v Americe, dcera v Kanadě a vnuky nemáme. Syn chce, abychom se k němu přestěhovali. Takže asi v březnu skončíme nad Bostonem v New Hampshire v Americe. Tam asi dožijeme svůj život. Ale manželka o tom nejdřív nechtěla ani slyšet. Přece jenom jsme v Austrálii 36 roků. Ale vidí, že budeme muset z toho domu pryč. Já mám spoustu knih. Tam to naložím a pošlu to synovi. Uleví se mi, že to nebudu muset vyhodit," uvedl v rozhovoru pro Radio Praha Josef Tomáš.

Autor: Zdeňka Kuchyňová

xxx

Chcete si poslechnout hru, detektivku, pohádku či zlatý fond rozhlasového archivu? Vše najdete v Radiotéce.

Zdeňka Kuchyňová

repo – radioteka

6:21

Chcete si poslechnout rozhlasovou hru, pohádku, dokument, zaposlouchat se do četby nebo sáhnout do zlatého fondu archivu Českého rozhlasu? To vše nabízí rozhlasová radiotéka. Najdete v ní na 500 titulůmluveného slova. Radiotéka se stala součástí rozhlasového e-shopu.

Jak uvedl její dramaturg Robert Tamchyna, od loňského roku mohou posluchači na portálu www.radioteka.cz najít technicky upravené zvukové záznamy, hudební i mluvené slovo z archivu Českého rozhlasu:

"Od prvního dne přicházejí emaily nebo dopisy, co by posluchači chtěli slyšet, co by si chtěli stáhnout. A to za poměrně slušnou cenovou nabídku. Ty věci nejsou zdarma, musíme vyřizovat autorská práva, pracuje se s technickým záznamem. To vše něco stojí. Víme o tom, které rozhlasové inscenace se často reprízují na žádost posluchačů, které byly oceněny v mezinárodních soutěžích. To vše tvoří jádro radiotéky. Sledujeme trendy toho, co si posluchači oblíbili v kategorii mluveného slova. Nejčastěji to jsou historické věci, pohádky, detektivky, dobrodružné příběhy. Vedle toho umisťujeme i zlatou rozhlasovou klasiku, zlatý rozhlasový fond."

Jaké máte reakce od posluchačů, kteří si zakoupili nebo stáhli některé věci?

"Reakce jsou většinou pozitivní. Ale děkujeme i za ohlasy, kdy nám připomenou, že některé zpracování není v dokonalé technické kvalitě. Nižší technická kvalita je zohledněna i nižší cenou. Se záznamem z 50., 60. a někdy i 70. let se už nedá tolik dělat."

Pamatuji si, jak mě kolem 15 let zaujala jedna hra. Byla to klasická detektivka od Wilkieho Collinse Žena v bílém, kde se děj posunoval písničkou. Skvělá byla i hra o bitvě u Wounded Knee. Říkala jsem si, jestli se tam náhodou tyhle hry neobjeví. Zatím jsem se nedopátrala.

"Teď jste mě doslova dojala. Možná nám posluchači nebudou věřit, že jsme si to nedomluvili. Já si pamatuji jedno léto, kdy jsem ležel u Máchova jezera, myslím, že to bylo vysílání z Hradce Králové. Byl to právě Wilkie Collins Žena v bílém. Děj byl posunován písničkou, slyším to jako dnes: tak to napsal Wilkie Collins, jak to bude dál. Tuhle detektivku mám tak říkajíc v merku. Díváme se totiž i do archivů regionálních studií. Například zmiňovaný Hradec Králové má skutečně velké perly a záznamy, které se objevují. Bohužel musíme počítat i s tím, že často byly ty pásky přemazány. Do regionů, kde jsou naštěstí ještě pamětníci, jsme posílali výzvu, aby nám tipy zasílali. Už se dostávají do Radiotéky a Žena v bílém je jedno z těch zpracování, o kterém skutečně přemýšlím."

Jaké jsou poslední novinky Radiotéky?

"Pokud mluvím za mluvené slovo, objevil se tam Zdeněk Jirotka, dále tituly, které jsou nominovány do soutěže o neviditelného herce. Vyhlášení bude teď v říjnu a my se snažíme, pokud nám to autorská práva dovolí, aby tam hry už v den vyhlášení byly. Jsou tam rozhlasové hry a četby na pokračování, které zastupují také mladé autory, jako je například lékař Jan Trachta. Ve službách Lékařů bez hranic působil na několika místech ve světě. Jeho Tichý dech je nominovanou četbou a interpretem je Marek Holý. Už ji v Radiotéce máme. Jsou tam i takové klasiky jako díla Jane Austenové, stejně jako Dumasovi Tři mušketýři. Radiotéka je také od toho, aby nabízela srovnání. Chce-li si někdo poslechnout Osudy dobrého vojáka Švejka, tak si může vybrat hned z několika slavných adaptací, ať už je to Jan Pivec, nebo poměrně neznámé, ale podle mě jedno z nejlepších interpretačních mistrovství Karla Högera, který čte celého Švejka. Potom je tam interpretace Josefa Somra, a z poslední doby Oldřich Kaiser. V případě Tří mušketýrů je tam také několik adaptací. Kdo si chce vybrat, může si tak říkajíc naťuknout, poslechnout, vybrat a koupit."

Praktická otázka na závěr. Vyberu si titul, chci si ho stáhnout. Jak budu postupovat?

"Nejprve najdete www.radioteka.cz kdekoliv na světě. Podíváte se na naší nabídku, projdete si nabídku titulů, které jsou ke stažení zdarma. Jediné, co nám v případě stažení zdarma věnujete, je kontakt na vás, vaše emailová adresa. Můžete si poslechnout ukázky z jednotlivých částí. Jsou poměrně dlouhé. Pak už můžete nakupovat z místa, kde právě vybíráte. Jenom bych ještě připomněl na závěr, a to se týká právě posluchačů mimo Českou republiku, řešili jsme jeden citlivý případ, kdy v dobré víře krajané umísťovali na YouTube stažené rozhlasové hry z produkce Českého rozhlasu. To je věc, která jde proti právům vysílatele. Museli jsem ten kanál smazat a poslali jsme nabídku Radiotéky s tím, že se snažíme nabízet tuto možnost, aby si každý mohl poslechnout třeba Karla Högera, Vlastimila Brodského, tak jak chce, kdekoliv na světě vzpomínat na své dětství a nabízet ho třeba svým potomkům,"

uvedl pro Radio Praha dramaturg Radiotéky Robert Tamchyna.

xxx

První vitariánská cukrárna v Česku funguje už téměř dva roky

Kristýna Maková

repo – vitarianska cukrárna

4:56

Dnes nás zaujala vitariánská cukrárna. Už téměř dva roky uplynuly od otevření první a jediné vitariánské cukrárny v Praze. Jediná není pouze v Praze, ale v celé České republice. Jak takové vitariánské zákusky vypadají a chutnají, to šla na vlastní chuťové buňky vyzkoušet Kristýna Maková.

Vitariánství je nejen výživový směr, ale také životní filosofie. Jeho zastánci se živí stravou, která je výhradně rostlinného původu. Jsou tedy vegany. Ale nejen to. Veškeré potraviny, které jedí, jsou tepelně zcela neupravované. A pokud ano, pak maximálně do teploty 42 stupňů Celsia. Vitariánské stravě se také přezdívá syrová strava, tedy tzv. raw food.

Ve vitariánské cukrárně jsem nad borůvkovo-levandulovým dortíkem hovořila s Veronikou Klamtovou, majitelkou cukrárny, a Evou Kavkovou, přední českou odbornicí na raw food. Nejprve jsem Evu Kavkovou požádala, aby vysvětlila, v čem vitariánství spočívá:

„Jedná se o způsob stravování, při kterém se veškerá strava neupravuje tepelně. Maximálně se používá dehydratace do 42 stupňůCelsia. Používá se především ovoce, zelenina a semínka, aby se ve stravě objevovaly všechny zastoupené vitamíny a živiny. Do 42 stupňů v těchto potravinách enzymy zůstávají v nezměněném stavu. Když je tato hranice překročena, enzymy se přeměňují. Rozkládají se a přestávají fungovat samovolně. V tu chvíli potrava, kterou jíme, přichází do těla jako něco, na co jsou třeba naše vnitřní, nitrotělní enzymy. A to víc zatěžuje naše tělo.“

Zpátky k cukrárně. Je první a jediná v Česku. Ptala jsem se tedy na okolnosti jejího vzniku.

Jak vůbec vznikl nápad otevřít vitariánskou cukrárnu?

E.K.: „To byl Verčin nápad.“

Jak vás to tedy napadlo?

V.K. „Vzniklo to tak, že… Vždycky jsem ráda vařila. Pořádala jsem party pro kamarády, vařila jsem pro ně třeba 20 nebo 30 jídel. Pracovala jsem v kanceláři a Eva mi nabídla, abych dělala provozní ve vitariánské restauraci. Ta provozní část mě ale tolik nebavila, spíš samotné připravování jídel. Pomáhala jsem s vytvářením celého jídelníčku. Zjistila jsem, že to mě baví nejvíc. Nacházet recepty, šťourat se v nich, vymýšlet, jak by se ještě daly vylepšit, co ještě by se k nim dalo přidat, aby byly ještě lepší. A plácat to rukama dohromady. Přesně u toho jsem si řekla, že to musím dělat.

Restaurace ale už existovala a kuchaře měli. Řekla jsem si, že budu dělat sladké, že to bude prostě bomba. Teď mám asi 300 receptů na dorty, které tu budu dělat. A už jsem jich hodně vyzkoušela. Porůznu recepty vymýšlím. To je moje. Úplně jsem se v tom zhlédla. Moc mě to baví. Je to úžasné.“

V čem všem se liší nabídka raw food cukrárny nebo vitariánské cukrárny od těch klasických?

„Hlavně v tom, že tu nejsou žádné pečené dorty, žádné korpusy. Člověk tu nenajde obrovské porce, takové ty velké kostky. V cukrárnách často vidíte ty obrovské nafouknuté kostky. Nevím, čím, co tam může být, že to je takhle obrovské, a lidi to přesto nezasytí. Naše dorty jsou malé, ale naprosto zasytí. Lidi si sem chodí i místo oběda.“

Mluvila jsem se spoustou lidí, když jsem se sem za vámi chystala. Snažila jsem se od nich zjistit, jak si představují sortiment a nabídku raw food cukrárny, z čeho si myslí, že se všechny ty sladkosti vyrábějí, a jak můžou chutnat. Dospěli jsme k závěru, že si to mnoho z nich představit nedokáže. Popsala byste, jak se takové nepečené dorty vyrábějí?

„To je docela srandovní, že si to nikdo nedokáže představit. Ono je to velmi jednoduché. Místo klasického korpusu se dělá krustička, podobně jako u klasických cheescaků. Ta krustička se dělá z oříšků a z něčeho, co oříšky slepí dohromady, aby se to dalo hezky rukou napěchovat do formičky. Například rozmixuju mandle a k nim rozmixuju datle. To jsou ty jednodušší korpusy.

Pak jsou samozřejmě korpusy, do kterých se přidává vanilka, pomerančovášťáva, rozinky, kakao, skořice, různá koření, jako třeba kardamon. Ty nejjednodušší jsou ovšem z rozmixovaných ořechy, mandlí, vlašských ořechů nebo paraořechů s datlemi. A to už se pěkně lepí dohromady. Datle to pěkně zalepí, takže to můžu hezky napěchovat do formy. A vrhnu se na krém. Dopředu si musím roztavit buďkokosový olej, takový ten bio, za studena lisovaný, to je neuvěřitelná vůně, nebo kakaové máslo. Všechno to tavím v sušičce, kterou mám na stupně. Nastavuji na ní 41 stupňů.

Těsta mají buď oříškový základ, nebo ovocný základ. Mají-li ovocný základ, je to jednoduchá věc. Rozmixuje se jakékoliv ovoce, jablíčka, borůvky, jahody, ananas. Prakticky cokoliv, co se dá koupit. Když se to rozmixuje ve vysokorychlostním mixéru, vznikne z toho taková skoro voda. Do té se vmíchá ještě sladidlo, agáve, pak něco na podporu chuti, většinou citrónová šťáva, koření. Citrónovášťáva se většinou do ovocných dortů dává, aby měly takovou tu sladkokyselou chuť. Nakonec se přidá kokosový olej. Řádně se to spolu rozmixuje. Když se to nalije na krustu a dá do ledničky, kokosový olej způsobí, že to všechno ztuhne do správně tuhého tvaru. A ty druhé, takové ty hutnější, čokoládové dorty nebo dorty z bíléčokolády, jejich základem je kakaové máslo.“